Co víc si přát? - AoKaga

14. Vypadni!

Vrátil jsem se domů a zul se. Vešel jsem do obýváku a rozhlédl se po těch dvou. "Jsem doma!" Zavolal jsem, když jsem je nikdy neviděl. "Spí." Vyšel z ložnice Aomine a přesně v tu chvíli se ozval malý. Usmál jsem se a letmo políbil Daikiho, jak jsem kolem něho procházel a došel jsem do ložnice. "Ahojky, mrně." Zvedl jsem ho z postele a přitiskl si ho k sobě. "Miluju tě." Políbil jsem ho na čelo. "Tak a copak nás trápí, co?" Otočil jsem se na Daikiho. "Jedl?" Přikývl. "No, tak se asi podíváme do plínky, co myslíš?" Položil jsem ho na přebalovák a sundal mu tepláčky. Zamračil jsem se a prohlídl si modřinky na nohách. "Co to sakra máš?" Zamračil jsem se a svlíkl ho celého. Našel jsem jednu i na zadku a na rukách taky měl. "Kde jsi to sebral?" Otočil jsem se na Daikiho. "Odkud má ty modřiny?!" Zmateně se na mě podíval a přešel ke mně. Prohlédl si ho. "To nevím." řekl zmateně. "Před hodinou jsem ho vyzvedl." Natáhl ruku k malýmu, ale já ho odstrčil. "Nech ho. Nešahej na něho." Začalo mi dávat smysl, proč se k němu poslední dny tak hrnul, aby ho přebaloval a převlékal. Komu jsem to svěřil své dítě?! "Co? Ty si myslíš... Ale já mu je neudělal." Bránil se. "Vypadni." Zavrčel jsem. "Ale..." "Vypadni!" Zařval jsem, až se malý rozbrečel. Znovu jsem ho od nás odstrčil. "Fajn." Popadl mikinu co měl odloženou na posteli a zmizel. "Až se mi budeš chtít omluvit, tak tu nebudu." Práskly za ním dveře a já si vzal malého do náruče. Svezl jsem se na zem, v očích slzy. Ani jsem nevěděl jestli brečím proto, že jsem dovolil, aby mu bylo ublíženo, nebo proto, že jsem se v něm tak zklamal.