Co víc si přát? - AoKaga

38. Počkat... CO???!!

Yoshi

"Jsem doma!" Zavolal jsem do bytu a zul se. "Jste nevytáhl paty z domu, že jste nebyli ve schránce?" Probíral jsem se poštou, abych jí roztřídil. Uzmul jsem si pohled od Mitobeho pro mě, většinu jsem podal taťkovi Kagamimu a pak se zarazil. "Tati? Proč ti přišel dopis od soudu?" Zvedl jsem pohled na modrovláska. Zmateně se na mě podíval. "Cože?" Překvapeně si ho ode mě vzal a otevřel ho. Strnul a předal ho taťkovi. Ten se do toho začetl. "Bože." Přitáhl si pak náruče Daikiho. "Jsi v pořádku? Sedni si." Daiki jen zavrtěl hlavou. "Jsem v pohodě." Zamítl a znovu si vzal dopis, aby si ho ještě jednou přečetl. "Tak co se děje?" Nechápal jsem. Daiki hodil prosebný pohled na taťku a tak jsem se na něho otočil. "Pamatuješ si na bratrance táty?" Přikývl jsem. Ano. Matně jsem si na toho arogantního chlapa pamatoval. Byl milionář a tátou vždy jen pohrdal. Velkou roli na tom hrálo i to, že je gay. "Včera zemřel při autonehodě." Překvapeně jsem se zadíval na tátu. "Jsi v pohodě?" Dřepl jsem si k němu. "Víš... Že jsem s ním neměl dobré vztahy. Jasně, je mi to líto, ale... Nezhroutím se." Ujistil mě a já na něho jen vyčkávavě hleděl. Něco mi neříkal. "Víš... Je tady jedna věc, kterou jsme ti neřekli." Zmateně jsem se na něho koukl. "O čem přesně mluvíš?" Povzdechl si. "Už jsi dospělý a tak ti to prostě řeknu." "Je mi dvacet." Ujistil jsem ho. "Zvládnu to, ať je to cokoliv." Dodal jsem, protože stále mlčel. "Před necelým rokem mi řekla jeho žena, že se snaží o dítě, ale zjistili, že je neplodný." Kývl jsem. Zatím jsem to chápal. "Ale?" Povzbudil jsem ho. "Poprosili mě o pomoc." Pozvedl jsem obočí. "Daroval jsem ji sperma, Yoshi. Byla těhotná." Zarazil jsem se. "Počkat... Co?!" Nic jsem o tom nevěděl. "Promiň, že jsme ti to neřekli. Když jsi byl malý, stále jsi mi nadhazoval, co až budu mít syna, tak jsme nechtěli, aby jsi to tak bral, zvlášť, když by nebyl můj a já bych s ním nebyl v kontaktu." To jsem odsunul stranou. To si s ním vyřídím až později. "Vrať se k věci. Byla těhotná... I v tom autě?" Daiki kývl. "Takže..." Odmlčel jsem se. "Ne, to ne." Odhadl co myslím. "Umřela až v nemocnici. Dítě z ní stihli vytáhnout." Odmlčel se on. "Takže...?" Protáhl jsem a poukázal na dopis. "Byl jsem jejich nejbližší příbuzný." Ironicky jsem se zasmál. "Jo. Jsi jeho otec. To je celkem blízký." Protočil jsem oči a sebral mu dopis. Lezlo to z něho jako z chlupaté deky. "A soud to evidentně ví taky. Budete tu tlachat, nebo ho konečně pojedete vyzvednout?" Protočil jsem nad nimi oči. "Nebo vás mám umístit za ním do kojenečáku, aby jste si to užívali s ním?" Odešel jsem do pokoje, abych vysvobodil fretku z klece. Vrátil jsem se. "Vy tu ještě sedíte? Ten chudák tam trpíííí." Vytáhl jsem na nohy tátu a tlačil ho do chodby. Pak jsem se zarazil a otočil ho k sobě. "Počkej. Nemíníš... Ne! Je to tvůj syn!" Taťka Taiga mě zezadu objal. "Neboj. To určitě nezamýšlí. Jen je z toho všeho v šoku. Musí se vzpamatovat." Ujistil mě. "Navíc se bál, že to někdy zjistíš a nevezmeš to. Navíc teď, když bude tady..." Povzdechl jsem si a objal Daikiho. "Byl jsem si prosím moc hodný a zajel pro brášku? Taky by jsi tam nechtěl být dlouho. Pak si o tom můžeme promluvit." Ujistil jsem ho. "Nezlobím se víš? Jsem rád. I za tebe." Sebral jsem z věšáčku klíče. "Řiď prosím ty." Podal jsem klíče od auta Taigovi. Tomu druhému bych je teď rozhodně nesvěřil. "A nech nás prosím chvilku." Taiga odešel a já se usmál na Daikiho. "Tati. Už jsem plnoletý. Je mi dvacet. A měl jsem to štěstí, že jsem měl rodiče. Vždycky jsi se o mě staral jako o vlastního a vychovával mě. A já za to nikdy nepřestal děkovat a vždycky budu vděčný, že tě mám. To, že jsi chtěl pomoct jim, z tebe nedělá nic jiného než ještě lepšího člověka. To, co se stalo bylo neštěstí. Ale ten malý za to nemůže. A ty taky ne. Nikdy bych ti to nevyčetl. Jsem rád za tebe víš? Po dvaceti letech starání se o syna, který nemá tvojí krev, je tu ten maličký. Ten je jen tvůj." Zarazil jsem ho. "Ano. Jsem tvůj a vždycky budu. Nemyslím si ani, že se k němu budeš chovat jinak než ke mně. Ono to lépe ani nejde. Ale je to přece jen něco jiného. Nebereš to tak a já vlastně taky ne. Vždycky jsem tě považoval za vlastního stejně jako ty mě. A oba víme, že se to nezmění. Teď už ale jeď." Pevně mě objal. "Děkuju, Yoshi." Stiskl mě, až jsem nemohl dýchat, ale hned mě zase pustil a obul se. "Ahoj." Nechal jsem ho odejít a pousmál se. "Aspoň jim tu někdo zbude viď? Třeba mě to zachrání až jim řeknu, že se chci odstěhovat." Podrbal jsem malého Sotu. Zvládl jsem na vysoké pouze rok a půl. Pak se ozval národní tým, který jsem odmítl. Byl to můj sen... Ale neměl jsem na to, být v týmu s arogantními idioty. Nikdy jsem nikoho takového nezažil. Jelikož jsem, ale školu ukončil, přidal jsem se k vnitrostátnímu Japonskému týmu a byl jsem více než spokojený.