Co víc si přát? - AoKaga

37. Ty už taky?

Yoshi

"Jdu ven!" Zavolal jsem na tátu Daikiho a šel se obout. Byl jsem domluvený s Hirou. Dostalo se mi jen souhlasného OK a tak jsem mohl v klidu vyrazit k Hirovi domů. Naštěstí bydlel s otci ve stejný ulici a kousek ode mě. Zazvonil jsem. "Ah, ahoj Yoshi." Usmál se na mě strejda Akashi. "Yoshi!" Zavolal do baráku a pak se otočil na mě. "Pustím ho, že jsi to ty. Ale bude do šesti doma." Překvapeně jsem na něho koukl. "Provedl něco?" Povzdechl si. "Však on se jistě pochlubí sám. Můžu se na tebe spolehnout?" Kývl jsem. "Jako vždy." Souhlasil jsem a otočil se na Hira, když se objevil v chodbě. "Ahoj." Usmál se a obul se. Zavřel za sebou dveře a až pak se natáhl pro polibek. Sklonil jsem se. Byl hrozný mrně. "Táta si stěžoval?" Povzdechl si, když jsme se vydali na hřiště. "Ne. Jen řekl, že musíš být do šesti doma." Pozvedl jsem obočí. "No jo... Možná jsem měl trochu průšvih se sociálkou." Překvapeně jsem se na něho koukl. "Zdržel jsem se venku. Docela dlouho no. A zrovna jsem na ně měl štěstí." Protočil jsem nad ním očima. "Nedivím se, že se jim to nelíbí." Hiro pokrčil rameny. "Já taky ne. Už jsem se jim omluvil asi 10x, jenže to vypadá, že ten ze sociálky je celkem homofob, protože to prostě nenechal být. Napomenutí se nekonalo. Snaží se jim pěkně zavařit." Povzdechl jsem si. "Proč jsi byl proboha venku tak dlouho?" Pokrčil rameny. "Ujel mi autobus." Rozhodil rukama. "Teda až ten druhý... Původně jsem se zdržel se spolužákem." Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Bylo by blbý, kdyby ses divil." Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Došli jsme na hřiště a Yoshi si mi sebral míč. "No to je už stejně jedno." Povzdechl si. "To už asi jo." Souhlasil jsem a sundal si mikinu. "Jo, táta říkal, že ti přišla pozvánka z Ameriky. Gratuluju." Sebral jsem mu míč. "Není k čemu. Neletím." Překvapeně se na mě podíval. "Proč ne? Je to velká příležitost." Zavrčel jsem. "Chceš se mě tak moc zbavit?" Hodil jsem koš. Zavrtěl na de mnou hlavou. "Hele já vím, že Japonsko a tak.. Ale..." "Neletím, stačí?! Musím to poslouchat i od tebe?" Vyjel jsem a znovu chytl míč. Hiro se zarazil a pak se ke mně nahl, ruce si pokládaje na moje. "Promiň. Samozřejmě nechci, abys letěl. Jen nechci, aby sis myslel, že bych ti to nepřál, nebo bych ti v tom bránil. Bylo by to čistě jen tvoje rozhodnutí a já bych tě v tom podpořil. Když máš ale jasno, že nechceš jet, tak je to v pořádku a už o tom nebudeme mluvit. Jsem rád, že zůstaneš." Povzdechl jsem si. "Ty promiň. Nechtěl jsem na tebe tak vyletět. Doma se na mě oba koukají, jako bych si to měl každou chvíli rozmyslet už od konce soustředění. Pojďme to neřešit, aspoň teď." Poprosil jsem a Hiro kývl. Začali jsme se radši věnovat basketu.