Co víc si přát? - AoKaga

21. Koukni

Aomine

"Tati, chytej!" Zakřičel nadšený Yoshi a otočil se ke Kagamimu, aby mi byl zády. Přihrál mu míč. "Jasan!" Přijal ho Taiga a hodil koš, zatímco Yoshi se mě snažil bránit. Nadšeně se na mě pak otočil a i když se snažil na sobě nedat nic znát, jeho oči hořely zvědavostí a touhou po uznání. Usmál jsem se a pocuchal mu vlásky. "To bylo skvělý, rozhodně se lepšíš." Yoshi se rozzářil a běžel hned za Taigou, který tak tak rozevřel náruč, aby ho chytil. "Táta mě chválil!" Chlubil se hned. Jako kdybych to nedělal skoro pořád. "No jo, slyšel jsem. Myslíš, že sis to ale zasloužil?" Škádlil ho Taiga. "Jo!" Nic si z toho nedělal a vykroutil se mu. Doběhl si pro svůj lehký míč, protože s těžkým, ještě moc nehodil a přiběhl ke mně. "Stšílet! Plosím!" Usmál jsem se a kývl. Proč vlastně taky ne.

Kagami

"Nespi." Vytáhl jsem nahoru Yoshiho. "Jsem unavený." Sotva se držel na nohou, chudák. "Říkal jsem ti, že musíš ještě dojít domů." Protočil jsem na něho oči. "Tak co je?" Přišel Daiki. "Jdeme?" Yoshi neochotně kývl. "Copak?" Nechápal. Yoshi zarytě mlčel. Nechtěl mu přiznávat, že už nemůže. I když na něho byl hodný, viděl, jaký je na kluky co trénuje a nechtěl, aby si o něm myslel, že je lemra a podobně. Slyšel ho to říkat přímo na tréninku, kde se byl párkrát podívat. "Je unavený." Přiznal jsem za něho. "Ale, ale. No co se dá dělat." Popadl ho do náruče a než to malý stihl pořádně zaregistrovat, už mu seděl na ramenou. "Lepší?" Otočil k němu hlavu a Yoshi kývl, ale stále vypadal smutně. "Nemrač se. Já mám energie dost." Povyskočil s ním Daiki. "Zlobíš se?" Zamručel Yoshi a Daiki se na něho láskyplně usmál. "Na tebe? Nikdy. Za co, navíc? Že už nemůžeš? Nehloupni mi. Skončíš jako taťka." Škádlil ho i mě zároveň. "Oni jsou skoro dospělý. Ty tříletý dítě. Nemůžeš se srovnávat s tím, co řeknu na tréninku, prcku. Navíc... Dneska jsi toho zvládl opravdu hodně. Mnohem víc, než by zvládla polovina všech těch kluků." Uklidňoval ho cestou domů Daiki. "Vážně?" Rozzářil se a spokojeně se sklonil, aby ho objal, než se zase narovnal.

...

"Dáš si večeři a půjdeš spát." Sundal si Daiki Yoshiho. "Zítra vstáváš," zarazil protesty. "Jo. Můžeš se vykoupat." Změnil ještě trochu názor, když viděl, jak je ulítaný. "A nemohl bych..." Zarazil se, když se na něho Daiki podíval, ale ten mlčel a čekal. "Nemohl bych zítla vynechat a jít s tebou?" Pokračoval teda Yoshi. "Plosííím." Vykulil na něho prosebně očka, když to chtěl zamítnou. "Dlouho jsem tam nebyl." Doplnil ještě nakonec a Daiki se podíval na mě a pak znovu na něho a znovu na mě. "Pokud bude souhlasit táta." Souhlasil nakonec váhavě a Yoshi se otočil na mě. "Můžeš se svlíknout, přijdu ti pustit vodu. Vykoupat se musíš tak jako tak." Yoshi se rozběhl do koupelny, najednou měl zase energii. Došel jsem k lednici se kouknout, co k večeři. "Chcete smaženou zeleninu?" Otočil jsem se na Daikiho. "Jo!" Ozvalo se nadšeně z koupelny. "Rezignuju." Připustil Daiki a odešel za Yoshim. Nechal jsem je a pustil se do vaření.

...

"Tak?" Otočil se na mě od svého talíře Yoshi. "Hm?" Kývl jsem, aby mluvil, začtený do smsky. "Proč nemám maminku jako všichni? Proč mám dva táty? Proč mi všichni říkají, že nemůžu mít dva táty?" Daiki se rozkuckal a já strnul. Povzdechl jsem si. Bylo nám jasné, že to přijde. Obzvlášť, když vstoupil mezi další děti. Ale vysvětlit do malému, tříletému klukovi nebylo jednoduché. I když byl tak chytrý, jako Yoshi. "Víš... Máš pravdu, že ostatní mají maminku a tatínka." Odmlčel jsem se. "Miminka se tak rodí. Mamince a tatínkovi. Jenže někdy se stane... Stane se, že spolu dospělý nemohou být. Musí se rozdělit." Přemýšlel jsem, jak mu to vysvětlit... "Lozvedou se?" Zapátral v mysli po slově, co nejspíše slyšel mezi dětmi. "Ano. Něco takového." Přikývl jsem. Nemělo smysl mu teď vyprávět, že před rozvodem by musela být svatba. To teď nebylo až tak důležité. "A někdy se stane, že už se pak nikdy nevidí." Zkoumal jsem jeho obličej, abych poznal jakoukoliv reakci. Sáhl si na vlasy. "Jsi můj táta." Konstatoval a já se usmál a přikývl. "Ano." Podíval se na Daikiho. "Ale co ty?" Nechápal. Jeho obličej se změnil na zmatený a těkal s pohledem na nás dva. Natáhl jsem ruku a chytil do ní jeho malou. "Přišel jsem, když jsi byl malý špunt." Předběhl mě Daiki. "Miloval jsem tvého otce už na škole a chtěl jsem mu to říct. Jenže jsem nevěděl o tom, že má tebe. Pro tebe jsem vlastně něco jako Mitobe, nebo jiný tatínkovi kamarádi... Ale já tě na rozdíl od nich vychovával." Byl zmatený. "Nejsi můj táta?" Zašeptal, do očí se mu drali slzy. Obešel jsem stůl a schoval si ho do hrudi. "Je cokoliv, co budeš chtít. Vychovává tě. A to otcové dělají. Vzal místo tvé maminky, když jsem si tě vzal k sobě." Tiskl jsem ho k sobě, konejšivě ho pohupoval. Podíval se přes rameno na Daikiho. "Jsi táta..." Jeho hlas zněl prosebně, toužebně, pronikal do něho strach. Daiki se pousmál a sebral mi ho z náruče. "Chceš, abych byl?" Kývl, setřel si slzičky. "Pak jsem tvůj otec. Neposlouchej jiný děti, nebo lidi, když říkají, že to tak není. Je to tak, jak chceš ty. Vždycky to tak bude." Políbil ho do vlásků. "Dobše. Miluju vás." Usmál jsem se. "Já tebe." Řekli jsme s Daikim nastejno a usmáli se na sebe. "Tak jdeme spát." Zívl si Yoshi a přitulil se mu do náruče. "Odnes mě." Poručil si. "Dobrý nápad." Vstal. Yoshi mě chytil za ruku a donutil mě vstát a následovat je do dětského pokoje. Daiki ho položil na postel a odešel ke knihovničce pro knížku. Sklonil jsem se a vtiskl mu pusu. "Dobrou. Hezky se vyspi." Chytil mě. "Nezůstaneš?" Zeptal se smutně. "Ale jo. Jen bych si rád sedl." Pustil mě a já se narovnal a sedl si na kraj postele. Daiki si přitáhl židli. "Spinkej." Vtiskl mu pusu na čelo a na obě tváře. Sedl si a nalistoval pohádku, než se dal do čtení.

...

Potichu jsem zavřel dveře a usmál se. "Vzal to líp, než jsem čekal." Přešel jsem do kuchyně a dal vařit vodu na čaj. "Jo. Překvapil mě." Protáhl se Daiki a přišel si pro svůj šálek. "Co se stalo?" Zvedl jsem hlavu. "Co myslíš?" Zadíval se na mě, jako by odhadoval, co udělám. "S jeho mámou." Zvedl jsem ruku. "Ne. O tom se bavit nebudeme. Není to tvoje starost." Sakra. "Jasně, že je! Starám se od něho, vychovávám ho! Jak mám vědět, kdy se tu objeví a z táty bude cizí strejda?" Zavrčel, ale hned se uklidnil. "Promiň." Objal mě, když viděl můj výraz. "Promiň... Já..." Umlčel mě polibkem. "Počkám. Než budeš připravený a řekneš mi to sám, tak počkám. Teď jdu spát." Odložil hrnek a ještě šel zkontrolovat, jestli Yoshi spí. Mávl na mě rukou s pobaveným výrazem. Co ho mohlo v téhle situaci, kdy mu vybíhala žíla, pobavit? Přešel jsem k němu a nakoukl. "To je ňouma." Zavrtěl jsem hlavou, zatímco Aomine vešel potichu do pokoje a opatrně ho vrátil na postel celým tělem. "Je unavený. Měl toho dneska dost." Usmál se Daiki s láskyplným pohledem na Yoshiho. Jedna věc mi byla jasná. Kdyby se prcek rozhodl, kdykoliv, třeba i v pubertě, nebo v dospělosti, že není jeho otec... Položilo by ho to. Daiki ho miloval. Dal mu tři roky svého života a byl ochotný mu dát další roky. Obětovat mu všechno, co přijme. Na začátku jsem možná pochyboval a bál se. Ale dovolit mu vstoupit do našich životů bylo to nejlepší co jsem kdy udělal. Přitulil jsem se k němu a vtiskl mu obličej do krku. "Miluju tě." Zavřel jsem spokojeně oči. Chtěl jsem takhle usínat už do smrti. A že ten čas ubíhal dost rychle.