Co víc si přát? - AoKaga

6. Vždycky to tak bude

"Pustíš mě? Má čas na mlíko." Zamumlal jsem nejistě. Vykolejil mě tím. "Ale promluvíme si pak?" Přikývl jsem. "Jasně. Zatím mi můžeš říct co ve škole." Navrhl jsem a přesunul se k lince, abych připravil malému sunar. "No," začal a sedl si s malým na podlahu. "Vlastně to bylo celkem fajn. Dost jsme toho probrali a podepsali co bylo potřeba. Docela se těším na pondělí." Zněl celkem nadšeně. Usmál jsem se. Měl jsem rád tohohle Aomineho. Kdo by ho srovnával s tím prvákem na střední? "Ale s bydlením to není moc dobrý." Přiznal a sledoval malého. "Hm? Děje se něco?" Promíchal jsem pořádně sunar a zkusil jeho teplotu. Šel jsem pomalu k nim. "Vypadá to, že podnájemník co jsem měl po něm bydlet je syn majitele. Kupoval mu byt, ale nějak se to prodloužilo a on potřebuje, aby tam ještě měsíc bydlel. Co budu dělat já, ty dva moc nezajímá." Zamumlal a vzhlédl ke mně. "Můžu?" Zeptal se s pohledem na sunaru. "Jasně." Podal jsem mu ho. "A co ty? Dáš si kafe?" Šel jsem si ho připravit pro sebe. "Můžeš zůstat tady." Usoudil jsem potom. "Teda... Pokud ti to nebude nepříjemné." Něco ve mně chtělo, aby zůstal. Nejlépe na vždy. Ale tyhle myšlenky jsem si nemohl dovolit. "Mně ne... Mám rád tvou přítomnost. Ale co ty?" Zkoumavě jsem se na něho podíval. "Nebudu ti tu vadit? Potom, co jsem ti řekl..." Podrbal se na hlavě. Usmál jsem se. "Ne. Nemám důvod, pokud mě nebudeš do ničeho nutit." Varoval jsem ho. "Ne, ale opravdu bych si s tebou chtěl promluvit." Navázal na předchozí myšlenku a já kývl. "Pamatuju na to." Ujistil jsem ho a donesl kafe na stolek. Přešel jsem k pohovce a hodil mu plenku na rameno. Předtím jsem na ní pod lahvičku zapomněl a teď už to nemělo cenu. Ale poblinkat ho nemusel, kdyby náhodou. "Dík." Sebral mu prázdnou láhev a podal mi jí. Trochu nemotorně si ho přehodil na rameno. Uklidil jsem láhev a připravil mu deku a hračky. Hned jak si odříhnul ho Aomie položil na deku a otočil se na mě. "Tak povídej." Sedl jsem si naproti němu a upil z kafe. "Jde o ten včerejší... Rozhovor." Upřesnil a já jsem kývl. Bylo mi jasný hned, o čem chce mluvit. "Víš, dneska, když jsem byl na tom pohovoru jsem měl čas přemýšlet. A něco mi došlo. Říkal jsi, že nemůžeš. To nezní, jako že mě nechceš." Naklonil hlavu na stranu. Polkl jsem a mlčel. Chtěl jsem vědět, co má na srdci. "A tak jsem o tom dneska přemýšlel. Byl jsem si pak na chvíli zahrát na hřišti a pořád mi to vrtalo hlavou. A myslím, že mi to došlo. Máš mě rád, že jo?" Naklonil se nad stůl, aby mi byl blíž a zvedl mi bradu, abych se na něho podíval. Mlčel jsem. Nehodlal jsem mu na to odpovídat, protože to stejně nic nemění. Povzdechl si a vzdal to. "Víš, myslel jsem na to hodně. A kdyby to tak nebylo. Kdybys mě neměl rád aspoň trochu... Nenechal bys mě tu. Natož po tom, co jsem ti řekl." Uhodil. Jak jinak. Stejně jsem ale mlčel. Nic to na tom neměnilo, tak proč mu tím dávat nějakou naději? "Takže jsem přemýšlel proč mě vlastně tak razantně odmítáš. Proč nemůžeš. Odpověď je on, že?" Pohladil malého Yoshiho po zádíčkách. Tázavě jsem zvedl obočí. "Jsi otec a každý by měl chápat, že on je pro tebe to nejdůležitější. Zvlášť když jste na sebe zbyli sami. Nevím, co se stalo s jeho mámou a ptát se tě na to nemám právo. Je to tvoje věc." Uklidnil mě, když viděl, že chci razantně zamítnout jakýkoliv směr tohohle tématu. "Ale víc tě to upíná na Yoshiho. Chápu že není snadné být s někým, když máš dítě a obzvlášť když je tak malé. Vlastně si myslím, že dokážu do jisté míry pochopit, čeho se bojíš. Ne úplně, sám jsem to přece jen nezažil." Usmíval se stále na Yoshiho zádíčka, ale nakonec se na mě jen přece podíval. "Máš strach mu přivést někoho domů. Nedivím se. Lidi jsou různý a malý Yoshi zranitelný. Nechceš si sem přivést někoho, kdo ho bude ignorovat, nebo ještě hůř komu bude překážet." Odmlčel se a zase se zadíval na malýho. "Mně je jasné, že kdo přijme tebe, musí přijmout i malého Yoshiho." Usmál se na prcka a pomohl mu se přetočit na zádíčka, když se mu to nedařilo. "A ty si myslíš, že bys to zvládl." Odhadl jsem, kam směřují jeho myšlenky. "To není přesný. Nemyslím. Mám toho prcka rád. Tak trochu si mě omotal kolem prstu i za tak krátkou dobu." Otočil se a chytil mě za ruce. "Hele, teď to neber, že bych tě uháněl, nebo tak. Nechci tvojí odpověď. Jen bych byl rád, kdybys nad tím přemýšlel." Uklidňoval mě. Byl jsem vděčný, že se na mě nesnaží tlačit. "V tohle ti pomoct nemůžu. Jen ti chci říct, že se mnou by ses o malého bát nemusel." Zarazil mě, když jsem se nadechoval. Asi věděl, že chci protestovat. Přece jen znal ho teprve od včera... "Jen chci abys věděl, že když si včera vylezl z ložnice a měl si malého v náručí... Uvědomil jsem, že tě nechci." Šokovaně jsem se na něho koukal, když vstal. "V tu chvíli mi došlo, že chci VÁS. Přebrat si to musíš sám." Nechal mě v obýváku samotného, překvapeného a totálně zmateného. Mezi dveřmi se přece jen ale ještě otočil. "A tak to bude vždycky." Odešel.