Co víc si přát? - AoKaga

18. Kise!!!

"Roste jak z vody." Povzdechl jsem si při pohledu na Yoshiho, který zrovna dneska slavil už druhý rok. "Jo." Objal mě Daiki. "Co se dá dělat." Opřel jsem se o něho a rozhlédl se po místnosti. "Nic." Zívl jsem si a neochotně se vyhrabal z postele. "Musím všechno připravit, než dorazej." Povzdechl jsem si. "Pomůžu ti." Navrhl Daiki a přesunul, stále ještě spícího Yoshiho doprostřed, aby nespadl z postele. "Super." Převlékl jsem se a šel se podívat co je potřeba. K mé smůle, samozřejmě dost. "V kolik přijdou?" Objal mě zezadu Daiki. "Kolem jedné," povzdechl jsem si. "Tak to máme co dělat." Připustil Daiki. Vykroutil jsem se mu. "Tak mě nedrž." Povzdechl jsem si a začal vytahovat věci na linku. "Výzdobu?" Kývl jsem. "Pod televizí." Začal jsem si chystat věci na dort. Ovocný a bez cukru. To tak, abych ho cpal těmi hnusy, takhle malého. Však se dočká taky. "Nic jiného?" Zamával na mě balónky a závěsnými papírovými kravinami. "Jo, stejně ho budou zajímat jen balónky. A ještě tam je někde dvojka." Uvědomil jsem si. "Hm... Jop." Zamumlal a útrpně se podíval na balónky. "Měl by si je nafouknout." Rozesmál jsem se. "Jasně. Tak jo. My ho dáváme na hlídání hned jak se vzbudí, a ty bys mu hned ukazoval balónky." Přešel jsem do obývací části a ve skříňce vyštrachal pumpičku na balónky. "Na." Hodil jsem mu jí. Daiki si viditelně oddychl. Po minulých narozeninách sýpal ještě dva dny. "Koho si vlastně sehnal na hlídání?" Zvedl ke mně pohled. "Vezme si ho Himuro. Za chvilku se tu objeví. Mají u sebe i Atsushiho synovce. Tak si s ním může hrát." Usmál jsem se. "Navíc, když ho prozvoním, tak je tu dřív, než se mladej oblékne." Vložil jsem korpus slazený ovocem do trouby a vytáhl si věci, na pokrmy co jsem měl v plánu, aby bylo co jíst. "Tatíííí!" Panovačně se ozvalo z ložnice. Usmál jsem se. Dneska měl evidentně lepší z dnů. Jinak by totiž po probuzení brečel, že tam nejsme. "Schovej balónky za gauč." Otočil jsem se na Daikiho a odešel do ložnice. "Copak?" Usmál jsem se na prcka, který seděl uprostřed postele a protíral si očka. "Kde byl?" Mračil se. "Vedle. Spinkal jsi dneska dlouho a já mám práci." Přitáhl jsem si ho do náruče, když se postavil a objal ho. "Dobré ráno, zlato." Vlepil jsem mu pusu na čelo. "Zavoláš Tatsuyovi?" zavolal jsem na Daikiho. "Jo!" Odpověděl mi hned, ale stejně přišel do ložnice. "Ahoj." Usmál se a převzal si ode mě Yoshiho. "Ty doma!" Zajásal Yoshi a přivinul se k němu. "Hm, hm... Mám volno." Vtiskl mu polibek do vlasů. "Zavolám strejdovi, co ty na to? Je u něho Akio." Yoshi se rozzářil, odtáhl se od něho a začal skákat po posteli. "Jo! Jo!" Rozesmál jsem se a za ruku ho stáhl. "Klid. Nebo spadneš." Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Svlíkni se." Pobídl jsem ho. Daiki odešel zavolat a já jsem přešel ke skříňce, abych mu vytáhl oblečení. "Tatíííí." Zaúpěl. Otočil jsem se a pobaveně nad ním zavrtěl hlavou. "Kdyby ses uklidnil, tak by ti to šlo, že?" Pomohl jsem mu s tričkem, který se mu seklo na hlavě. Vytáhl jsem mu oblečení a pomohl mu určit, jak to patří. Triko jsem mu přetáhl přes hlavu, to ještě nedával a nastavil mu mikinu. "Ne..." Zamručel. "Co? Je tam zima, broučku. Nemůžeš jít v tričku." Namítl jsem. Slezl z postele a přešel ke skříni, kde vítězně vytáhl svojí tygří mikinu. A samozřejmě tam všechny ostatní mikiny rozhrabal. "Super. Tak to příště řekni, ať to nemusím uklízet." Zavrtěl jsem nad ním hlavou a pomohl mu do mikinky, kterou jsem mu i zapnul. "Boty." Otevřel jsem dveře od ložnice a on se rozběhl do chodby. "V klidu, zase. Tak rychle tu nebude." Zavrtěl jsem nad ním hlavou a pomohl mu do tenisek. "Tady." Přišel Daiki a přidržoval mu batůžek. "Máš tam věci na odpoledne, kdyby bylo teplo a domácí sušenky. Rozděl se, ano?" Pocuchal mu vlásky. "Se stlejdou?" Rozesmáli jsme se. "Ten má svoje." Ujistil ho Daiki pobaveně. "Tady je nějak veselo." Ozvalo se zpoza dveří. Otevřel jsem a usmál se na Tatsuyu. "Tady vždy." Ujistil jsem ho. "Jinak, ahoj." Usmál jsem se a sklonil se k malému. "Budeš hodný a budeš poslouchat, ano? Oba strejdy." Kývl a objal mě. "Tak ahoj, zlato." Přivinul jsem si ho k sobě a zvedl se i s ním. Natáhli se po sobě s Daikim, aby se rozloučili, než ho položil na zem. Yoshi se poslušně chytil Tatsuyi za ruku. "Tak ve dvě?" Kývl jsem. To už by tu měli všichni být. "Jasně." Souhlasil jsem a rozloučil se s nimi. "Korpus!" Uvědomil jsem si, když jsem zavřel dveře a spěchal do kuchyně. "Nešil." Korpus ležel vytažený na lince. "Děkuju." Oddechl jsem si. To by byl průšvih.

...

Byli tu všichni, kromě těch čtyř. A bylo tu opravdu přelidněno. Byli tu všichni z našeho týmu, bývalýho týmu Seirin a děcka, který znal Yoshi z hlídání. Ozval se zvonek. "Už je tu!" Vyskočil na nohy Kise. Protočil jsem nad ním očima a nechal ho, aby jim šel otevřít. "Yoshi!" Zavřeštěl, že to snad slyšeli i sousedi ve vedlejším domě. Ve dveřích do obýváku se objevil Tatsuya s Atsushim a malým Akiem. Přešel jsem k nim a vzal jim Akia z náruče, aby se mohli přivítat se všema. "Ahoj, prcku." Usmál jsem se na něho. Byl mladší než Yoshi, měl skoro rok. Ale stejně ho Yoshi naprosto zbožňoval a strašně rád si s ním hrál. Yoshi se objevil ve dveřích, uvězněn Kisem v náručí. Bože. V Anime, by kolem Kiseho snad lítali srdíčka. Yoshi byl hrozně překvapený, když viděl všechny ty lidi, zvlášť, když všichni zvolali, všechno nejlepší. "Tati?" Zeptal se překvapeně. Usmál jsem se a když se vykroutil, dřepl jsem si, abych ho obejmul. "Všechno nejlepší, zlatíčko. Takhle si to chtěl, ne?" Yoshi kývl, byl chudáček trochu v šoku. "Koukej kdo tu je. Kdo kvůli tobě přijel." Otočil jsem ho a malý se rozzářil, když uviděl Mitobeho. Nevím proč, ani jak. Ale Yoshi ho úplně zbožňoval. Rozuměli si nejspíš i beze slov a Yoshi vždy hrozně brečel, když odjížděl, nebo tu dlouho nebyl. "Tobe!" Rozběhl se k němu a skočil mu do náruče. Bylo jasné, že dneska už se od něho nejspíš nehne. "Tak mi se sem vážíme a on mu stačí Mitobe." Zavrtěl hlavou Akashi. "Stlejda!" Zamával na něho nadšeně. Byl hrozně společenský. Miloval děti, ale snad zázrakem si dokázal získat každého ve svém okolí. Všichni se s ním nakonec přivítali, ale pouze obětím, protože si stále hověl u Mitobeho v náručí. Nikdo mu to neměl za zlé. Mitobe se odstěhoval už kvůli škole daleko a jezdil jsem tak jednou za půl roku. Od doby co poznal Yoshiho tu byl každý druhý měsíc, někdy i dva měsíce po sobě, ale přece jen ho neviděl jako ostatní. Vyžadoval si účast na našich trénincích i zápasech, takže ostatní vídal každý týden, bývalý vlastně taky, protože chodili na zápasy, nebo nám občas pomohli s tréninkem.

...

"Co to?" Zadíval se na jeden z rozbalených dárku. "Bles?" "Dres." Opravil jsem ho. Vytáhl ho, aby si ho pořádně prohlédl. Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na Koganeie, který mu ho přinesl. "To je dress, který nosil tvůj otec. Jen v menším." Vysvětlil mu a kývl na mě. "Ty?" rozzářila se mu očka a zadíval se na mě. "Ano." Souhlasil jsem a sundal mu triko. Přetáhl jsem mu ho přes hlavu. Byl mu velký, což bylo jasný, už od pohledu. "Díky!" Zajásal a prohlížel si ho. Pak se, ale natáhl po dalším a dalším dárku. Kupodivu se dárky od těch basketbalových šílenců, nápadně zaměřovali na basket. Ne, že by to Yoshimu vadilo.

...

"Kise!" Okřikl jsem s Daikim na stejno, toho šílence, který znovu "útočil" na Yoshiho. Kdy mu dá ten pomatenec pokoj? Snažil se ho pořád uzurpovat pro sebe a uplácet. Ne, že by se mladej nechal, stejně zůstával stále u Mitobeho.