[pohled Doriho]
„Co-cože?" zakoktala se Emma
„Slyšelas dobře." ušklíbla se
„A jak dlouho to víš?" zeptala se jejich mamka
„Teďka jsem ve třetím měsíci." odpověděla ji
„No tak na to, že seš ve třetím měsíci máš dost malý břicho." začala do ní Emma trochu rejpat
„Emmi, nech toho. Vím, že tohke pro tebe teďka nepříjemný téma, ale nekaž tu radost jinejm." trochu ji okřikla její mamka
„No nic, já jdu dát Isi spát." vykroutila se z toho Emma a pokusila se vzít Isi, která ležela vedle mě na sedačce
„Půjdu s tebou. Hlavně ji teďka netahej. Víš, že ty jizvy nemáš zatěžovat." podíval jsem se na ní a vzal Isi do náruče
„Děkuju." usmála se a šla se mnou nahoru do Isinýho pokoje
Potom co jsme ji dali spát a byli jsme přesvědčení, že doopravdy spí, tak se najednou Emma rozběhla k nám do ložnice a vypadalo to, jak kdyby brečela.
Ještě jsem se naposledy podíval na naší spící princeznu a šel za princeznou, která moji pomoc potřebovala teď asi nejvíc za poslední dobu.
Pomalu jsem otevřel dveře od ložnice.
Pohled který se mi naskytl, mi udělil docela silnou facku.
Emma seděla před postelí, měla kolena přitáhlý k bradě, brečela a kolem sebe měla plata s antidepresivama.
Nic jsem neřekl, jen jsem se rozeběhl směrem k ní a silně ji obejmul.
Emmin pláč ještě zesílil a já věděl, že teď je fakt zle.
Když jí psychiatr předepsat ty anitidepresiva, tak to bylo tak 14 dní dobrý, ale potom ji dokázala rozhodit i sebemenší hádka, jako například to, že jsem se nemohli dohodnout, co si dáme k jídlu nebo takový blbosti.
Věděl jsem, že dneska už nebude schopná se vrátit dolů.
Klepala se mi v náručí, moje bílý triko mělo na sobě černý kapičky od řasenky, kterou rozmazaly její slzy, její kůže byla dost studená.
Jakmile se lehce uklidnila, tak jsem ji vytáhl na nohy a šel s ní do koupelny, kterou máme spojenou s ložnicí.
V koupelně jsem z ní sundal všechno oblečení a já si sundal tepláky aby aspoň ty zůstaly relativně suchý. Pomalu jsem ji posadil do sprchy a pustil skoro až vařící vodu.
Tohle by jí mělo udělat dobře.
Po sprše jsem ji oblíkl mojí největší mikinu a odnesl do postele.
Když jsem se jí podíval do tváře, tak jsem uviděl, jak její krásné tmavě hnědé až skoro černé oči, jsou celé opuchlé, stejně tak jako zbytek obličeje.
Bylo mi ji tak líto. Strašně moc bych jí chtěl pomoct, ale prostě nevím, jak.
Lehl jsem si za ní a pevně jí obejmul.
Musí vědět, že jsem tu s ní.
Čekal jsem až usne a pak jsem napsal Lucce, která seděla dole v obýváku, ať nás už dneska nečekaj, že Emma se tak trochu zhroutila a že teďka spí v mojí náruči.
„Achjo, kdybych já věděl, jak ti mám pomoct." řekl jsem šeptem a pohladil ji lehce po vlasech
Ahojkyyy❤️
Jsem tu s další kapitolu ❤️
Snad se vám líbila ❤️
Mějte se, papa ❤️
