Uběhl týden a já stihla zařídit docela dost věcí. Ať už to, že malém domluvený sezení s dětskou psycholožkou, tak i to že já musím do lékárny pro test, protože už uběhl deadline, kterej jsme si s Davidem dali.
„Davi, jdeme?" zavolala jsem na něj z chodby
„Jo už jdu." odpověděl mi nazpátek
Po chvilce přišel s Isi v náruči a začal se obouvat.
Já se jen usmála, protože je strašně roztomilý, jak je o proti němu tak malinká.
„Můžeme?" podíval se na mě
„Jo, jasně." kývla jsem hlavou a v zápětí jsem si hned povzdychla
„Neboj se, ona ji pomůže." dal mi pusu do vlasů
„Jo..." začínala jsem si uvědomovat, že je to prostě v háji
„Emmi, klid. Ona pozná, že seš ve stresu a rozhodně ji to nepřidá na tom, jak se teď cítí." začal mě uklidňovat
„Jo, já vím, ale..." neměla jsem možnost to doříct, protože mi dal prst před pusu na znamení ať už nic neříkám
„Jo, promiň." vzala jsem za kliku
„Dobrý, jenom už pojď." pohladil mě po zádech a šel se mnou k autu
Psycholožka nám řekla, to co všichni jiní a to že z toho vyroste.
Samozřejmě, že mě její odpověď neuspokojila, ale tak co mám dělat, hádat se s ní nebudu a tahat malou k dalším doktorům fakt nebudu.
„Tak to jsme se toho moc nedozvěděli." i Davča z toho nebyl moc nadšenej
„No, to teda." povzdechla jsem si
„Broučku, pojedeme se podívat za tetou Laurou a strejdou Deou?" podívala jsem se na Isi
„Jo." trochu se usmála
„Dobře, tak já strejdovi napíšu." posadila jsem ji opatrně do autosedačky
„Zlato, zavoláš mu?" pohladila jsem Davču po tváři
„Jo, jasně." usmál se a šel zavolat Deovi
„Tak prej můžeme přijet." přišel za mnou po chvilce
„Dobře, tak jedem, ať tam nečekají zbytečně dlouho." kývla jsem
