[pohled Doriho]
„Bohužel vám s velkou lítostí musím oznámit, že vaše žena příčinou nárazu potratila." řekl mi ten doktor
Najednou moje tělo, jakoby zapomělo, že vůbec ještě existuje.
Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem mluvit, nemohl jsem nic. Jen jsem cítil, jak mi stíkají slzy po tvářích.
„Tak já vás tady nechám. Kdyby cokoliv, tak zazvoňte na sestru." řekl a odešel z pokoje
Nic jsem mu na to neodpověděl, jen jsem přišel znovu k posteli, kde ležela Emma a znovu jsem ji chytl za ruku.
„Tohle se nemělo kurva nikdy stát. Dopíče." zařval jsem přes celej pokoj
Sestřička se na mě přes okno nepřijemně podívala, ale jinak nic neudělala.
Nikdy v životě jsem, tak moc nebrečel.
Najednou jsem cítil, jak my strašně těžknou víčka a pomalu, ale jistě se mi zavírají oči.
Nemohl jsem s tím nic dělat.
Moje tělo řeklo stop.
Ahojky❤️
Jsem tu s novou kapitolou❤️
Snad mě nezabijete za to, že je tak strašně krátká a že se n ni stalo to co se stalo...
Jinak moc děkuju za strašně dobrý ohlasy na tenle příběh a samozdřejmě
i za ohlasy u ostatních příběhů❤️❤️❤️
Mějte se, papa❤️🔥
