Kristin Stark: Love and Suffering (KOREKCE)

7. Do všech hlubin Tartaru...

Zdravím všechny své čtenáře a čtenářky. Chtěla bych vám hrozně moc poděkovat za tak pozitivní ohlasy a doufám, že se vám příběh bude líbit i nadále. Ale mám na vás velký dotaz. Pracuji už na třetím díle Kristin Stark a chtěla bych se vás zeptat, jestli chcete, aby tam byli i části 15+ nebo bez nich, ale dvě z nich už mám napsané a rozhodně tam zůstanou, tak jestli v tom i nadále pokračovat, nebo svou fantazii v tomto směru radši utnout. Pište do komentářů a těším se na další vaše ohlasy. Dnes vyjdou ještě další dvě kapitoly, protože jsem minulé dva dny nevydala nic. Teď už si ale užijte příběh a pak dejte vědět do komentářů. Mám vás všechny ráda.

Sedím na místě spolujezdce v červeném Jeepu, který jsme ukradli u lesní chaty, po asi čtyřhodinovém bloudění po lese. Steve nemluvil a Natasha ležela na zadních sedadlech. Už byla vzhůru, ale potřebovala ležet. Byli jsme na cestě asi už hodinu a ani jeden z nás nepromluvil. Pomalu se rozednívalo. Tupě jsem zírala před sebe a snažila se všechny své pocity udržet uvnitř sebe. Hlavně tu bolest.

,,Jak je to se smrtí Howarda a Marii Starkových?" zeptal se a já se ani nehnula. ,,Kristin. Řekni mi to. Teď jsme kvůli tomu málem umřeli."

,,Steve nenuť jí do toho." snažila se ho Nat zezadu mírnit.

,,Mam právo to vědět." bránil se.

Po tvářích mi začalo utíkat několik slz. Měla jsem to před sebou. S tímhle se nikdy nesmířím.

,,Winter Soldier neměl za úkol je zabít, ale přivést živé i se sérem supervojáka." začala jsem vyprávět a Steve se na mě otočil. Zadíval se zpět na cestu a bedlivě mě poslouchal. ,,Ty roky je drželi v Hydře a pak, když mě přivedli, neviděli pro ně lepší smrt, než aby je zabila jejich vlastní vnučka. Postavili je přede mě a řekli abych je zabila. Že jinak zabijí i mě, ale před tím se budu dívat, jak oni pomalu a bolestivě umírají." na chvíli jsem se zadrhla a rozdýchala vzlyky. ,,Ukončila jsem jejich utrpení čistými průstřely srdce. Měli to rychlé a bez zbytečné bolesti. Ostatní by je mučili do posledních sil. Stejně mě pak zbili, že to bylo moc rychlé. Nikdy si to neodpustím." po tvářích se mi kutálela jedna slza za druhou. 

Chvíli bylo hrobové ticho až na můj rozechvělý dech plný vzlyků.

,,Promiň." prolomil ho Steve po až moc dlouhém mlčení.

,,To nic." šeptla jsem. 

,,Tohle se její táta nesmí nikdy dozvědět." ozvala se zezadu Nat směrem k Stevovi.

,,Už to ví." řekla jsem a sklopila pohled k podlaze. ,,Musela jsem mu to říct." 

,,Kristin..." vydechla Nat šokovaně. ,,Jak na to reagoval?"

,,Odpustil mi to." šeptla jsem. ,,I když si to nezasloužím. Zabila jsem mu rodiče."

,,Neměla jsi na výběr. Musela jsi to udělat." konejšil mě Steve.

,,To řekl i on." vydechla jsem a utřela si slzy. ,,Jen doufám, že je teď v pořádku. Hlavně o tom s ním nemluvte. A neříkejte mu, že to víte." 

Dál už nikdo z nás nemluvil. Zaparkovali jsme kousek za New Yorkem a pokračovali pěšky, zatímco jsme Natashu celou cestu podpírali. Plížili jsme se za Stevovým kamarádem. Za Samem. Je to ten černoch, kterého jsme viděli před misí na Lemurian Star. Doplížili jsme se k jeho bytu a zaklepali na dveře. Bylo to docela těžké vzhledem k tomu, jak jsme vypadali. Špinavý od sutin a sazí. Nejdřív vytáhl roletu a pak nám otevřel. Očividně byl běhat. Měla na sobě šedé šortky a fialové propocené triko s krátkým rukávem.

,,Ahoj." pozdravil nás zaraženě.

,,Omlouvám se. Potřebujeme se někde schovat." začal Steve.

,,Všichni naši známí nás chtěj zabít." doplnila ho Nat.