35) Únos Hermiony

783 25 0
                                    


35) Únos Hermiony


Sotva začalo svítat, když se Hermiona probudila. Stále ji objímaly pevné ruce Severuse Snapea. Usmála se. ‚Fajn, tak tohle asi opravdu není sen!' pomyslela si, když si prohlížela jeho klidnou, uvolněnou tvář.
Ucítil na sobě upřený pohled, a tak i on otevřel své oči. Černé jako noční obloha.
„Dobré ráno," zašeptala.
„Dobré ráno, Mio. Stalo se něco?" otočil se na bok, čelem k ní.
Zavrtěla hlavou a pohladila ho konečky prstů po tváři. Cítila jeho rašící strniště a jemně se usmála. „Škrábeš."
I on si přejel rukou po tváři. „Hm," zamručel v souhlasu, „ale to není důvod, že jsi už vzhůru a díváš se na mě takhle," dořekl.
„Ne, to není. Jen prostě pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsme tu spolu. Tím myslím tady - u tebe – v jedné posteli – a v Bradavicích k tomu. Dokonce s ředitelovým souhlasem. Prostě všechno...," pokrčila rameny a zhluboka vydechla.
Nevěděl co na to říct, tak si ji jen přitáhl do náruče a políbil ji do vlasů.
„Mám pocit, jako by mělo přijít něco ... já nevím ... něco hrozného a my...," slzy se jí draly do očí.
„No tak, Mio," konejšivě ji hladil po zádech, „v téhle době se musíme naučit užívat si každých maličkostí, nemůžeme se trápit budoucností, když nevíme co nám přinese. Nebudu říkat, že všechno bude v pořádku a nikomu se nic nestane, ale...," na chvilku se odmlčel, aby se jí mohl při nadcházejících slovech dívat do očí, „... miluji tě. Udělám všechno, co bude v mých silách, abychom to přežili – oba přežili. Tvoje babička mi řekla, že její rodiče se velmi milovali a stejnou lásku cítí i z nás. A že pokud budeme držet spolu, přežijeme...," záměrně vynechal tu druhou část. Nechtěl prohlubovat její pochybnosti.
„To ti řekla babi...," nevěřícně se na něho podívala. „Ona o svých rodičích nikdy moc mluvit nechtěla. Pamatuji se, že jako malá jsem se jí často ptala na její dětství, a když přeci jen se uvolila zavzpomínat, přišlo mi to jako příběhy z nějaké pohádky."
„Můžu se tě na něco zeptat?" zvědavost mu nedala.
„Hm," přikývla.
„Po kom si myslíš, že jsi zdědila svou magickou podstatu? Jistě je ti známo, že každý kouzelník svou magickou podstatu zdědí po někom ze svých předků. A to i čarodějky a kouzelníci z čistě mudlovských rodin," řekl a se vší vážností se podíval do jejích očí. Bylo vidět, jak přemýšlí.
„Já... nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Když jsem se v jedenácti od McGonagallové dozvěděla, že jsem čarodějka, byla jsem z toho celá nesvá. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, co se bude dít dál – jako kouzla a tak, ale na druhou stranu jsem si přišla jako vyvrhel. ‚Jsem jiná!' To mi šlo hlavou každou chvíli. Najednou jsem se začala srovnávat se svými vrstevníky, které jsem znala a pořád jsem si říkala – ‚vypadáš jako oni!' ‚Chodíš jako oni!' ‚Tak v čem jsem jiná?'" odmlčela se a přes její tvář přešel stín smutku, „Pak jsem přijela sem a byla jsem taky jiná – mudlovská šmejdka..."
„Šššš, tohle ani nevyslovuj! A už vůbec ne přede mnou! Jsi čarodějka – výjimečná čarodějka. Máš velký magický potenciál a umíš jej řádně zúročit, a to je tvá velká výhoda. Jen se nesmíš podceňovat a ..."
„Miluji tě," řekla náhle a políbila ho. „Myslím, že už bych se měla vrátit do svého pokoje. Za chvilku je čas na snídani a kluci s Ginny se na mě začnou dobývat, kde jsem tak dlouho."
Rozmrzele něco zavrčel a ještě naposledy ji objal a políbil. Ona se odletaxovala do své ložnice, dala si rychlou sprchu a oblékla se. Sotva otevřela dveře svého pokoje, už za nimi stáli kluci s rukama připravenýma k zabouchání.
„No konečně, Mio, už jsme mysleli, že jsi zaspala?" vyhrkli současně.
„I vám dobré ráno," řekla jízlivě a vyšla ven.
„Dobré," odvětili oba chlapci, a pak se všichni vydali na snídani. Ve společenské místnosti se k nim přidala i Ginny a Neville.

oooOOOooo


Dopolední vyučování proběhlo v tradičním povánočním duchu, kdy většinou profesoři vyzvídali, jak se jejich svěřenci měli a jaké hodnotné dary dostali. Vyjma hodin lektvarů, kdy jejich sarkastický učitel okamžitě podotkl, že jsou opět ve škole a tudíž mají vypnout svůj odpočinkový režim a začít se opět soustředit na probírané učivo.
Hermiona i Severus se k sobě chovali netečně. Ona se záměrně nehlásila a on se ji snažil ignorovat. Jediné, co si neodpustil, bylo jemné pohlazení jejích zad, když procházel mezi lavicemi a kontroloval studentům lektvary.
I zbytek dne proběhl v relativním poklidu. Večer šla nejprve do knihovny pro pár knížek o přeměňování, které potřebovala k vypracování eseje. Pak se vrátila do společenské místnosti za ostatními. Upozornila své kamarády, aby ji dnes už nevyrušovali, že bude pracovat na eseji pro McGonagallovou a půjde si brzo lehnout. Uvidí se ráno u snídaně a zmizela na schodišti do dívčích ložnic. Krbem se přesunula k Severusovi. Nejprve si vypracovala tu esej. Potom se vydala za Severusem do laboratoře a pokračovali v lektvarech pro Řád a Poppy. Večer si dali společnou koupel. Profesor zasedl ke svému stolu a opravoval testy studentů, které jim dnes rozdal. Jak předpokládal, přes vánoční prázdniny všechno zapomněli. Na pergamenech bylo víc červeného inkoustu než černého nebo modrého, kterým psali studenti.
Hermiona seděla na pohovce u krbu a četla si knížku, kterou dostala od rodičů k vánocům. Bylo něco po jedenácté, když šli oba spát.
Ráno se opět vrátila do Nebelvírské věže a šla na snídani. Když přiletěly sovy s poštou, jedna se snesla i k ní. Byl to vzkaz, kterému ani za mák nerozuměla. Otočila se na Severuse, ale ten už byl pryč. Schovala si ruličku do kapsy hábitu a odešla na vyučování.

oooOOOooo

„Tak přeci jste přišla, slečno Grangerová," ozval se mužský hlas od Zapovězeného lesa.
„Kdo jste?" zeptala se a pokoušela se najít osobu, které by patřil ten hlas.
„Myslím, že se známe."
„Tak vylezte," zvolala a hrdě si založila ruce na prsou. Hůlku však stále v pohotovosti.
„Tak pojďte blíž, byl bych velmi nerad, aby mě tady někdo viděl."
„Proč jste se mnou chtěl mluvit?"
„Mám pro vás jisté informace, které by jste mohla využít při pomoci panu Potterovi."
„Jaké informace?"
„Jde o viteály," opět řekl ten mužský hlas, ale Hermiona stále nikoho neviděla. Měla neblahé tušení, že je to past a nechtěla se nechat chytit. Ale na druhou stranu, stále je přeci na bradavických pozemcích, sem by se žádný Smrtijed nedostal, nebo... Z jejích myšlenek ji vytrhl náraz kletby do hrudníku, který ji úplně paralyzoval. Skácela se k zemi jako podťatá. To už ze stínu stromů vystoupil Lucius Malfoy.
„Dobrý večer, slečno," uchechtl se k dívce, která mu bezvládně ležela u nohou. „Přece jste si nemyslela, že vám dobrovolně poskytnu tak důležité informace, které drží našeho Pána při moci. Nejste přeci až tak naivní, i když...," odmlčel se a přiklekl k ní, aby jí viděl do očí, „... i když vaše nebelvírská naivita nezná mezí. Stejně jako Potterova, ať už Jamesova nebo Harryho, oba jsou tupci, ale už se brzo setkají," jeho zlověstný smích se rozléhal po Zapovězeném lese, a ten jej vracel s ozvěnou zpět. „Ani nevíte, jak mě náš Pán odmění, až mu vás předhodím."
V jejích očích se zračil vztek, vzdor a strach. Snažila se poslat Severusovi svou myšlenku, ale přes silné kamenné zdi hradu se jí to nedařilo.
Lucius ji sebral ze země a přemístil se na své sídlo. Právě s ní v náručí se zjevil ve foyer svého sídla, když jej míjel jeho syn, který přišel navštívit svou matku.
„Dobrý den, o...," zarazil se, když poznal dívku v jeho náručí. „To je Grangerová?" zeptal se udiveně.
Hermiona svýma očima PROSILA Draca, aby jí pomohl..., aby řekl Severusovi, kde je...
„Dobrý odhad, synu," odsekl mu Lucius a pokračoval ve své cestě do podzemí. Pak se zastavil, otočil se: „Zítra přijď na oběd, budete tu i Temný Pán, předhodíme mu tuhle špinavou mudlovskou šmejdku a už ti nebude nic stát v tvé cestě k přijetí Znamení našeho Pána. Řekneme, že jsi mi s jejím chycením pomohl."
Draco se zmohl jen na slabé přikývnutí, ale to už jeho otec neviděl. Svá poslední slova, už říkal zády ke svému synovi.
Mladý Malfoy se přemístil zpět k bradavické bráně a šel rovnou do sklepení za svým vedoucím koleje.
„Draco," řekl Severus, když otevřel dveře svého kabinetu.
„Potřeboval bych s vámi mluvit, pane!" řekl pevně a čekal.
Severus ustoupil ze dveří a pustil návštěvníka dál. „Co se děje?" zeptal se, sotva za nimi zavřel dveře.
„Právě jsem se vracel od matky, když jsem se ve foyer střetl s otcem," začal Draco a na chvilku se odmlčel. Sice si nepamatoval nic o vztahu Severuse a Hermiony, ale podvědomě věděl, že právě jeho vedoucí koleje bude ta správná osoba, které by měl říct, co viděl.
Severus netrpělivě čekal, co mu chce mladý muž před ním sdělit, ale tušil, že ho to nepotěší. Povytáhl tedy jedno obočí, aby mladíka donutil pokračovat.
„ a on měl s sebou Grangerovou," dořekl a nejistě svěsil ramena.
Severus si v ten moment připadal, jako by mu někdo vrazil nůž do srdce. Vzpomněl si na jejich ranní rozhovor. ‚Jako by věděla, že se něco stane,' pomyslel si a zavřel rychle oči. „Kdo všechno o tom ví?"
„Co?" nechápal otázku Draco.
„Kdo ví o tom, že Lucius má Grangerovou?" upřesnil profesor.
„Snad nikdo," zaváhal, „alespoň přišel sám, bez dalšího doprovodu. Jen řekl, abych zítra přišel na oběd, že pozve Temného Pána a Grangerovou mu předhodí s tím, že jsem mu s jejím únosem pomohl. Prý, abych měl snadnější cestu k přijetí Znamení zla," řekl chlapec rozechvělým hlasem. Sice se ve škole snažil tvářit, jako by na něho nikdo neměl, ale na přijetí zla se necítil ani náhodou. Věděl, že to je nezvratné a není cesty zpět. V této nerozhodné době, kdy nebylo úplně jisté, zda vyhraje temná nebo světlá strana. On byl vypočítavější než jeho otec. Sice to byl jeho velký vzor, ale přesto v některých věcech s ním nesouhlasil. A bezhlavé následování Temného Pána, byla jedna z nich.
I Severusovi se hlavou honilo tolik myšlenek najednou, že je nedokázal utřídit. Jediné, čím si byl naprosto jistý, byl STRACH. Jeho útroby byly sevřené a ten nepříjemný pocit kolem jeho srdce byl nezaměnitelný.

Nemožné skutečnostíWhere stories live. Discover now