11) Strach - druhá část

982 29 1
                                    


11) Strach – druhá část

Hermiona se probudila a v první chvíli nevěděla, kde je. Rozhlédla se. Pokoušela si vzpomenout, co se stalo a proč usnula v pokoji svého profesora. Znovu jí sevřel ten pocit úzkosti na hrudi. Zvedla knihu ze země a šla ji uložit zpět do regálu. Podívala se na hodiny na krbové římse. Spala skoro sedm hodin. ‚Jestli pak se už vrátil?' přemítala. ‚Nejspíš ne, to by mě nenechal tady takhle spát a s knihou na zemi!' zhrozila. Přesto jí to nedalo a nakoukla jak do jeho ložnice, tak do laboratoře. Nikde ani známka, že by se její profesor objevil. Vydala se do Velké síně na večeři. Pomalu otevřela dveře a rozhlédla se po chodbě. Nechtěla, aby někdo viděl, že vychází z komnat profesora lektvarů v jeho nepřítomnosti. Ač všichni věděli, že pracuje na lektvarovém projektu, ale nikdo nepředpokládal, že by vstoupila na jeho území, když tam nebyl. Nikoho neviděla, tak vyšla ven a zavřela za sebou dveře. Sotva však udělal pár kroků, ozvalo se jí za zády:

„A hele, mudlovská šmejdka zavítala do sklepení," ozval se posměšný a jízlivý hlas Pansy Parkinsonové, „co tu hledáš, snad ne profesora Snapea?" procedila mezi zuby.

„Do toho ti nic není, Pansy," ohradila se Hermiona a pokračovala v cestě.

„To se pleteš," zasyčela Pansy a dvěma kroky byla u ní, „všechno, co se děje ve sklepení je moje věc. Já jsem tady doma, na rozdíl od tebe!" pronesla jedovatě a chytila Hermionu za paži. Ta se jí vysmekla a prudce se k ní otočila.

„O co ti jde?" zeptala se Hermiona.

„Víš o co?" opáčila Pansy, „ty se starej o ty své chrabré Nebelvíry a Zmijozely nech na pokoji!" rozkřikla se Pansy.

„O čem to mluvíš?"

„Tak ty nevíš?" neustávala ve svých slovních výpadech mladá Zmijozelka. „Tak ty si nepamatuješ, jak jsi v neděli házela očima po Dracovi? Ten je můj, rozumíš!" rozzuřila se Pansy, přimáčkla levým předloktím Hermionu k chladné stěně sklepení, přičemž s hůlkou v pravé ruce tlačila na její krk.

„Já jsem na nikoho oči nedělala," bránila se, „a na Draca už vůbec ne!" ohradila se vůči nesmyslným tvrzením své spolužačky. Marně se snažila nějak uvolnit, ale Pansy na ní nalehla plnou vahou svého těla a znemožnila jí jakýkoliv pohyb. Nemohla si vytáhnout ani svou hůlku, kterou měla zastrčenou v rukávu svého hábitu.

Hermiona zaslechla známé kroky, které se pomalu a váhavě přibližovaly. V tu chvíli úplně zapomněla na nepříjemnou situaci, ve které se nacházela a otočila hlavu tím směrem, odkud ten zvuk přicházel. Vzápětí se z poza rohu vynořila vysoká postava oděná v černém těžkém cestovním plášti. Udělal krok jejich směrem, ale rázem zůstal stát. Hleděl na výjev před sebou. Hermiona přitisknutá ke zdi sklepení a Pansy, která jí ohrožuje hůlkou.

„Slečno Grangerová," zahřměl, ale jeho hlas byl stále ještě oslaben, „můžete mi laskavě vysvětlit, co se to tu děje?" očima sledoval její vyděšenou tvář. Pansy nevěnoval žádnou pozornost.

„Pane profesora," hlesla potichu a očima se snažila číst v jeho tváři, „šla jsem za vámi, ohledně svého projektu, a když jsem vás nezastihla, vydala jsem se na večeři do Velké síně."

„Dobře," kývl hlavou a svou pozornost přemístil na Pansy, „děkuji slečno Parkinsonová, už to zvládnu sám, můžete jít," hlavou pokynul směrem k východu.

Ta než ji pustila ze svého sevření, jí pošeptala do ucho, „Ještě jednou tě uvidím nebo ucítím, že máš zálusk na to, co je mé, nepomůže ti ani duch svatej!"

Nemožné skutečnostíWhere stories live. Discover now