10) Strach - první část

1K 30 0
                                    


10) Strach – první část

Hermiona se ráno probudilo s velmi nepříjemným pocitem, že něco není v pořádku. Dala si rychlou sprchu, oblékla se a utíkala do sklepení. Když vešla do Severusova kabinetu, vše bylo tak, jak včera odešla. Žádná sklenička od Ohnivé whisky, chyběl i jeho plášť z druhé strany dveří. ‚Tak přeci,' pomyslela si. ‚Něco se muselo stát, když se v noci nevrátil, ale co? Kde je?' v zoufalství se zhroutila na zem a skryla obličej do dlaní. ‚Kde může být? Je zraněný? Je mrt...?' Ne, na tohle myslet ani nechtěla. ‚No tak holka, seber se, máš práci! Třeba se zdržel na ústředí a dorazí později!' napomínala se v duchu a pomalu se začala zvedat ze studené země. Došla až do laboratoře. Opřela se o svůj pracovní stůl a její pohled upoutal suk na jeho desce. Hodnou chvíli ho upřeně sledovala, až jí začaly pálit oči. Rychle zamrkala a promnula si je konečky prstů.

„Musím něco dělat!" řekla nahlas a šla do skladu po přísady na hojivé masti, na kterých se včera s profesorem domluvili. Začala systematicky pracovat a při každém sebemenším zvuku se její zrak otočil ke dveřím. Přísady už měla všechny nakrájené, rozdrcené a rozdělené do misek, pronesla: „Vireo*" a svou hůlkou jemně opsala ve vzduchu osmičku nad všemi ingrediencemi.

Byl čas jít do Velké síně na snídani. Ještě jednou se rozhlédla po laboratoři a zavřela za sebou dveře. Když odcházela z jeho komnat, ve dveří zastala a smutně si povzdechla. Její ramena klesla dolů a ona smutně odkráčel temnou chodbou sklepení.

Dopolední vyučování se Hermioně příšerně vleklo. Nedokázala se pořádně v hodinách soustředit, byla roztěkaná a myšlenky se jí stále točily kolem muže s černými vlasy a velkým hákovitým nosem. V hodině Přeměňování se jí nepovedlo ani jedno z kouzel, které po nich profesorka McGonagallová chtěla.

„Slečno Grangerová, mohla by jste na slovíčko?" řekla profesorka na konci hodiny, kdy studenti začali odcházet.

Hermiona se zachvěla, vzala si svou brašnu a pergameny, které měla na stole. Došla až ke katedře a zvedla svou tvář.

„Hermiono, vám není dobře? Něco vás trápí?" ptala se profesorka McGonagallová starostlivě, „není obvyklé, aby jste nezvládla i tak triviální kouzlo, jako přeměnu poháru ve zvíře. To jsou kouzla třetího ročníku."

„Já...," odmlčela se, „... omlouvám se, paní profesorko, ale dnes opravdu nejsem ve své kůži," řekla.

„No dobře, děvče, nechcete si jít raději lehnout. Já vás z odpoledních hodin omluvím," podívala se na Hermionu, a pak vstala a obešla katedru. Položila jí ruku na tvář a jemně jí palce pohladila. „Co je s Vámi, Hermiono? Něco vás trápí?" snažila se z dívky dostat důvod její apatie. „Vím, že máte hodně úkolů, studijních a prefektských povinností. K tomu ještě ty lektvary pro Řád. Jestli je toho na vás moc, promluvím si s panem ředitelem a pokusíme se, najít jiné východisko, jak zajistit zásobu léčiv."

„Tím to není, paní profesorko, já jen..." odmlčela se.

„No, co..." naléhala, pohladila jí po zádech a konejšivě se na ní usmála.

„...asi jsem opravdu jen unavená," zalhala. Přece nemůže říct, že je strachy bez sebe, že se bojí, co je s jejím profesorem lektvarů. Nemůže říct, že... Podívala se do tváře té starostlivé ženy a pak jen tiše dodala: „...asi půjdu opravdu chvíli odpočívat."

„Nezapomeňte si dojít na oběd. Hladovění vám moc nepomůže. Já vás u kolegů na odpoledních hodinách omluvím. Tak a teď běžte, pokuste se něco sníst," pokynula jí hlavou směrem ke dveřím a naposled jí pohladila po tváři.

Nemožné skutečnostíKde žijí příběhy. Začni objevovat