Ráj plný slunečnic | Stein27

40.část - Maria

Nevěřícně kývne hlavou ze strany na stranu. Moje tělo ztuhne. Táta se ve vteřině otočí a míří ke vchodu.
,,Tati!" volám, ale marně...

,,Tati, prosím stůj!"
Zastaví se.
,,Tati já nevěděla, ani pomalu, co dělám." snažím se popadnout dech.
,,Bereš drogy!" vykřikne, když se otočí mým směrem.
,,To teda ne!" nakrčím odbočím, jelikož nesouhlasím.
,,Opravdu? Tak, co to vevnitř mělo znamenat? A víš, co. Ušetřím tě mojí reakce." hodí kyticí o zem a míří do auta.
,,Nemůžeš teď odjet. Potřebuju tě." zamumlám skrze slzy.
,,Teď mi musíš dát čas." poznamená při otvírání dveří auta.
,,Tati, prosím."
,,Ještě, že to neslyšela mamka." řekne chladně.
Ta věta mě zlomí. Odjede pryč a já se snažím vstřebat, co mi před chvílí řekl. Tohle od něj bylo opravdu hodně bezcitné. Zastavím se u kytice ležící na zemi. Seberu polámané květy slunečnic do dlaní.

,,Jsi v pořádku." obejme mě Marek, když vejdu do čekárny.
,,Ne. Všechno se v mém životě rozpadá a já už nevím, jak dál." rozpláču se.
,,Všechno bude dobré." pohladí mě po vlasech. ,,Odvezu tě domů, ano?"
Kývnu.

Marek zaparkuje před panelovým domem.
,,Díky za odvoz." utřu si slz, která mi stéká po tváři.
,,Opravdu to zvládneš sama?" pohladí mě po rameni.
,,Myslím, že potřebuju být chvíli sama."
,,Dobře."
,,Děkuju, že jsi tu pro mě byl v tom nejhorším."
,,Mari." vezme mi obě ruce. ,,Budu tu pro tebe, kdykoliv bude potřeba."
Kývnu a vystoupím z auta.

V bytě už mě s radostí vítá Sunny plná energie.
,,Ahojky zlatíčko." podrbu jí za uchem.
Po chvilkovém hlazení Sunny se se svými provinilými myšlenkami odeberu do kuchyně, kde hodím telefon na linku a vezmu prázdnou skleněnou vázu z parapetu. Napustím do jejiho obsahu vodu a polámanou kytici slunečnic ponořím do ní. V téhle situaci by mi pomohla horká čokoláda, kterou mi vždycky připravila mamka spolu ze sušenkami, když mi bylo nejhůře. Z mého přemýšlení mě vyruší zpráva.

Zuzka

Zlato tohle si musíš poslechnout...

Vydal to Petr před asi dvěma, jedním dnem...

Poslala mi odkaz, který jsem následovně rozklikla. Byla to píseň, která měla název podle mého jména.
/Stein27 - Maria/
,,Na to si musím sednout." vydechla jsem zoufale sama pro sebe. Posadím se na pohovku a pustím si ji. Všechny emoce, které ve mě zbyly rázem vyprchaly, díky slzám, které mi smáčeli tváře. Můj život se opravdu hroutí a nejhorší na tom všem je, že jsem mrknutím oka ztratila vše, co jsem milovala. Rodinu, lásku a dalo by se říci, v rámci možností, i přátelé. Začne mi zvonit telefon, když spatřím jméno volajícího. Musím se pousmát té ironii. Volajícím byla totiž Bonnie. Chvíli uvažuju nad tím, jestli to mám zvednout, nebo nechat zvonit. Přemůže mě zvědavost a příjmu hovor.
,,Ahoj." pozdraví mě opatrným a provinilým hlasem.
,,Čau." díky mému pískavému hlasu. Musela poznat, že jsem proplakala celý den.
,,Musím s tebou mluvit."
,,Nejsem si jistá, jestli já s tebou chci mluvit."
,,Prosím dej mi šanci ti to všechno vysvětlit, potom mě klidně můžeš nenávidět. Jen mě prosím nech ti to vysvětlit." prosí. ,,Vezmu sebou horkou čokoládu a to se neodmítá."
,,Dobře, fajn. Pošlu ti adresu, kde jsem."
,,Moment ty nejsi doma?"
,,Až sem přijedeš všechno pochopíš."
,,Dobře, tak pa." rozloučí se a ukončí hovor.
Pošlu jí adresu do zpráv a položím telefon vedle sebe. Tvář si schovám do dlaní. Sunny vyskočí na sedačku a opatrně se ke mě přiblíží. Čumákem se snaží dostat k mým tvářím. Po chvílí se jí to povedlo, následovně mi začala olizovat tváře, které jsem před ní tak usilovně schovávala v dlaních. Přestane a lehne si do mého klína. Jsem, tak ráda, že mám alespoň ji.

Bonnie

Jsem tu.

Pustím jí dovnitř. Za chvíli se objevila před dveřmi s horkou čokoládu v papírovém kelímku, zmrzlinou s kousky Oreo sušenek a nakonec slunečnicemi. Můžu být na tu holku sebevíce naštvaná, ale opravdu mě zná.
,,Můžu dál?" usměje se. ,,Mám horkou čokoládu." nadzvedne papírový kelímek.
,,Pojď." ustoupím, aby mohla projít.
,,Ta je nádherná." nadšeně vykřikne, když vejdeme do obýváku.
,,To je Sunny."
,,Tohle je Péťův byt, kde vůbec je?" zeptá se provinile.
,,Měl autonehodu. Teď je v nemocnici."
,,Cože, proč?" zděšeně se podívá mým směrem.
,,Hele než se tu znovu rozbrečím, jako malá holka. Nechtěla si mi něco říct?" zkřížím ruce na prsou.
,,Jo, ale myslím si, že by ses měla na chvíli posadit." prohrábne si vlasy.
,,Fajn, tak si sedneme." kývnu a posadím se na pohovku.
,,Na začátek, bych chtěla říct, že jsem to rozhodně neudělala kvůli tomu, abych vám snažila vztah, ano? Nevěděla jsem, co dělám." začne se obhajovat, když si sedá vedle mě.
,,Cože?" nakrčím obočí. Jsem opravdu zvědavá, co mi řekne.
,,Šla jsem za ním kvůli tomu, abych mu promluvila do duše, jelikož jsem se nemohla dál dívat na to, jak se trápíš."
,,Jasně." odfrknu.
,,Nechápu, že si myslíš, že bych ti mohla lhát."
,,Opravdu?"
,,Jestli míříš na to, že jsem ti to neřekla, tak by ses to dozvěděla, kdyby jsi mě nepřerušila." nakrčí naštvaně obočí a já ztichnu.
,,Šla jsem za ním do studia a tam byly i kluci, které jsem neviděla hodně dlouho. Tak jsem se s nimi trochu hodně opila a pak už si, jen mastně vybavuju, že šli všichni ven. Asi kouřit. Jediný Petr ne. A tak jsem si s ním chtěla promluvit, už vím, že to opravdu nebyl nejlepší nápad. Jak pro mě, tak i pro vás." svůj pohled upnula na zeď. ,,Jelikož jsem se díky tomu vrátila do minulosti. Doslova."
,,Vždyť si říkala, že ten vztah byl založený, jen na drogách, alkoholu a toho, že tě bil."
,,No, však právě." podívá se na mě zoufalým pohledem. ,,On už od té doby, co jsem tak přišla vypadal dost zfetovaně a úplně na mol. No a když kluci odešly šla jsem za ním, potom si pamatuju, že jsem ho utěšovala. No a pak to šlo samo." zamumlá. Opravdu jí tečou slzy? ,,Když vešla do pokoje Mia o které si mi vyprávěla. Petr se doslova přepl."
,,Přepl?" Nechápu.
,,Běžel za ní. Já jsem se zatím oblékla a byla na odchodu, jenomže jsem nestihla odejít." mumlá skrze pláč.
,,Jak to myslíš?"
,,Petr se objevil ve dveřích, které zamkl. Ten jeho výraz si pamatuju do teď."
,,Proboha on tě zmlátil?" Nemůžu tomu uvěřit.
,,V téhle stavech je schopný čehokoliv. Věř mi už jsem jich pár zažila. Chytil mě pod krkem. Přitiskl na stěnu pokoje a řekl, že pokud to někomu řeknu, tak mě zabije." utře si slzy. ,,Vím, že by to neudělal, ale i tak jsem z něj měla strach. A proto jsem věděla, že když budete spolu zase vše bude dobrý." pokrčí rameny. ,,Omlouvám se." podívá se na mě.
Můj šokovaný výraz se rázem promění v lítostivý.
,,Pojď sem." natáhnu k ní ruce pro objetí.
Nemůžu uvěřit tomu, že by Petr mohl něco, takového udělat.

------------------------------------------------------------------
Vypadá to, jako by byl Péťa nějaký manipulátor, což v tomto příběhu trochu je, ale teď je to asi největší extrém. No, co musím příběh nějak okořenit ne?🖤

Vím, že jsem píseň Maria dala už do prvních kapitol, ale mě se to sem tak nádherně hodilo, tak jsem to sem musela dát. Doufám, že to nevadí🖤🌻

Do konce nám zbývají asi čtyři kapitolky, ale jak mě znáte, tak to bude bez tak sedm, jelikož jsem konec příběhu hlásila už před asi šesti kapitolkami. Nevadí🖤🌻

Další kapitolka bude za dvacet hlasů 🖤🌻

Ne, sranda...Bude v příštím týdnu, asi dám opět čtvrtek, co vy na to?🖤🌻

Přeji pěkný víkend a ti, co píší přijímačky přeji hodně štěstí🖤🌻