Ráj plný slunečnic | Stein27

3. část - Strach

Už byl konec a my jsme skončily před klubem. Já s lahví vody a Zuzka už asi s pátým rumem. Aniž by ji zatěžovalo to, že se ještě nějak musíme dostat domů.
,,Jak to, že měl k tobě tak blízko?" Vyhrabala z kabelky krabičku cigaret, když viděla můj výraz řekla: ,,Vím, že jsi proti, ale co už. Musíš to přežít. Podrž mi to." Podala mi bílý kelímek s rumem. Vytáhla z kabelky zapalovač. A zapálila si ji. ,,Jo teď už je mi o něco líp, ale stále je mi zima." Zadrkotá zuby.
,,Taky se nediv, když ses oblékla takhle." Ukázala jsem na její crop top bez ramínek na kterém měla jen koženou bundu.
,,Jo jasný chápu. Už budu ticho." Řekne a vyfoukne dým, který potáhla z cigarety. Když dokouřila šla ke koši vyhodit zbytek cigarety. Bylo zábavné sledovat její cestu ke koši na podpadcích. Nemohla jsem si pomoct a začala se smát.
,,Dneska ti to hodně sluší. Málem jsem tě nepoznal." Leknutím poskočím. Ten hlas je mi povědomí. Když se otočím zjistím, že je to Péťa.
,,Ahoj." Usměju se. Začne mě skenovat očima.
,,Co ty tu děláš?" Zeptá se mě překvapeně. Možná se mi to zdá, ale přijde mi jako by toho trochu více popil. Než mě tu přišel vylekat.
,,No já...Odreagovat se?" Zazubím se.
,,Jo. Jasně. Věř mi ty rozhodně nevypadáš, jako někdo, kdo by na tenhle život zrovna byl." Nevím jestli se mám teď urazit, nebo na to být pyšná. A tak nic neřeknu. Konečně se Zuzka doplazila od koše zase zpět. Vzala mi kelímek a napila se.
,,Ale ona jo." Řekne Petr navazujíc na jeho minulou připomínku.
,,Tak jo. Buď se mi to jen zdá, nebo už jsem toho moc vypila, ale vážně tu přede mnou stojí ten, kdo si myslím?" Ptá se zmateně.
,,Ano krásko jsem to já." Řekne. Zuzka se div nerozteče nad jeho slovy.
,,Bezva Zuzi jsi úplně na šrot. Doufám, že máš plán, jak se dostat domů." Chytím ji, aby nespadla.
,,Uvolni se už konečně někdy kočko." Řekne a spadne na Petra. ,,Promiň, ale už se neudržím na nohách." Petr ji vezme do náruče.
,,Pojď za mnou." Otočí se ke mě.

Udělám to, co mi řekl. Vejdeme do místnosti, kde všude možně sedí kluci, kteří vystupovaly a pár dalších.
,,Kurva Petře, kde ty tak krásný holky bereš!" Vrhne se na nás kluk s flaškou rumu.
,,Na. Výměna brácho." Dá mu do náruče Zuzku a vezme mu láhev. Odnese ji na gauč. Spí, ale myslím si, že se za chvilku probudí. A buď bude zvracet a nebo chtít další alkohol, aby se prozvracela potom. Ano a to je moje sestřenice dámi a pánové. Dvaceti letá pařmenka, co nikdy nemá dost.
,,To je Indigo." Ukázal Petr na kluka s černými kudrlinkami, které měl na všechny strany. Přišlo mi zajímavé jeho naušnice. Neměl jednu, ale dvě. Taky spoustu řetízků. Jeho oči vypadaly dost. Zfetovaně řekla bych.
,,Proč zrovna Indigo?" Zeptám se zvědavě.
,,Aby ses měla proč ptát kočko." Odsekne. Fajn nemám ho ráda.
,,Hele buď milej." Řekne Petr.
,,Ale, ale, že by si Petr našel konečně jinou drogu?...A nebo kurvu." Projel mě očima odzhora až dolů.
,,Hele nech toho!" Strčí do něj Petr.
,,Dost, dost. No tak nech ho." Snažím se Petra odtáhnout, co nejdál od Indiga.
Petr věnoval Indigovi vražedný pohled a vydal se do křesla, když se posadil stáhl mě k sobě na klín. Obejmul mě jednou rukou kolem boku, když se jeho ruka dotkla mého buku. Pocítila jsem pocity, které jsem ještě nikdy necítila. Všichni kolem pijí a kouří, což je tu asi běžné. Petr se baví s Calinem, ani moc nevnímám o čem. Začne mi být trochu zle. Z kouře, který všichni kolem vydechují do prostoru. Nejsem vůbec zvyklá na takové prostředí. Nevadí mi, že někdo kouří. Přece jen můj táta kouří doutníky, takže si myslím, že kdybych to srovnala. Kouř z cigarety je menší zlo, než kouř z doutníku. Jsem zvyklá na vzduch, který teď nutně potřebuji. Jinak mě tu budou za chvilku muset křísit. Zvednu se, ale Péťa mě přitáhne zpět na svůj klín. ,,Kam pak?" Zašeptá mi do ucha. Celé mé tělo se zachvěje.
,,Jen na čerstvý vzduch." Zamumlám, když se konečně soustředím. Je to pro mě hodně těžké, když na mém krku cítím jeho teplý dech. A jeho ruku, která mi hladí stehno. Mé tělo se mnou hold nehodlá spolupracovat. Zkrátka jsem potřebovala chvíli na přemýšlení, abych neřekla nějakou hloupost.
,,Dobře, tak bundu mám na židli." Když uvidí můj nechápavý pohled řekne. ,,Abys mi nezmrzla." Usměje se. Mi? To je tak roztomilé, když si myslí, že jsem jeho. Úsměv mu oplatím. Pustí mě z objetí a to ve mě vzbudí jaký si pocit nejistoty a úzkosti. Dojdu k židli na, které je pohozená jeho bunda. Obleču ji a v hlavě mi proletí jediná myšlenka. Tak krásně voní. Voní po Péťovi. Když si všimnu, jak se směje tomu, že nasávám jeho vůni. Nenapadne mě jiná  možnost, než vydat se rychlím krokem ven. Když konečně uniknu ze zajetí kouře a mám tu možnost se nadechnout čerstvého vzduchu. Využiju ji. Soustředím se na okolí. Pouliční lampy osvětlují prázdné a tmavé ulice, které jsou smáčené od kapek deště. Začíná mi být zima na ruce a tak si je schovám do kapes. Na chvíli se zarazím. Z jedné vytáhnu cigarety a zapalovač. Dám oči v sloup a usměju se. No jo, co jiného jsem mohla čekat od kluka, který je obklopen lidmi, kteří kouření berou, jako normální věc. ,,Co to?" Řeknu sama pro sebe, když v druhé kapse nahmatám pytlík s bílým  práškem. Zděsím se. Nevím, co nám v téhle chvíli dělat.
Nejraději bych utekla. V hlavě se mi spustí řetězec otázek. A nejsem si jista, jestli na ně chci odpověď. Slyším za sebou Petrovi kroky, jakoby ho napadlo, že bych to mohla najít. Otočím se k němu, když uvidím jeho výraz plný výčitek ukážu na pytlík s práškem.