Ráj plný slunečnic | Stein27

10. část- ,,On ti řekl, že tě miluje?"

,,Jenomže včera mi nedělal cucáky jen na hříchu. A pochybuju, že budeš chtít vidět, kde je mám." Řekne a přehodí si vlasy na bok...

Dám oči v sloup a potom se začnu smát. ,,Dobře fajn, fajn."
Položí si ruku na cucfleky na břichu. ,,Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít hned několik cucáků od Calina. Vážně ne."
Usměju se a nadzvednu obočí. ,,Ironie já jsem třeba netušila, že mi řekne miluju tě kluk, kterého znám pár dní."
,,Co? Počkat. On ti řekl, že tě miluje?"
,,Jo řekl." Pokrčím rameny.
,,Mluvíme tady o tom samém člověku, že jo."
Věnuju jí otrávený pohled.
,,To mě poser. No stejně jako ty i on mě nepřestává stále překvapovat." Potom se zadívá na mou vázu se slunečnicemi. ,,Máš jich ve váze přesně dvacet sedm. Zlato, ale je ti jasný, že se s takovou nikdy nepohneš kupředu." Otočí se na mě a snaží se nahodit vážný výraz.
,,Já vím, ale nějak na ně nechci zapomenout." Zamumlám.
,,Jenomže v tom je ta chyba." Zvedla se ze židle a klekla si před křeslo ve, kterém sedím. ,,Vím, proč jich tam máš dvacet sedm, ale zlato, když si budeš tímhle připomínat den, když se to stalo. Nenaučíš se pracovat s těmi záchvaty." Pohladí mě po vlasech. ,,Možná je to pro tebe těžký, ale věř, že i já jsem trpěla, jak jsem mohla. Ale přece jen jsem tu no ne?" Miluju ji za to, jak dokáže povzbudit. Věnuju jí úsměv.
,,Takže vstávej a jdeme."
,,Ale já je nechci vyhodit."
,,Kdo tu mluvil o vyhazování? Nic takovýho jdeme jich vzít více, abys neměla ten přesný počet."
Cestou zkontrolujeme Laurinku. Jestli je v pořádku, což je. Když jsme se na ni přišly podívat držela v rukou zmrzlinu. Vypadala spokojeně, já bych třeba zmrzla. Sice začíná jaro, ale na plavky to není. Dojdeme na pole. Dlouho jsem tu nebyla. Zuzka ulomí dvě slunečnice a dá mi jednu za ucho. Usměje se na mě. ,,Sluší ti." Vezmu jí tu druhou a udělám to samé. ,,I tobě moc sluší." Zasmějeme se obě zároveň. Vytáhnu telefon a najdu na foťák. Zuzka mi dá pusu na líčko.
,,Ta se povedla." Mrkla na mě při šťouchnutí. Jdeme na cestu. Když se rozejdeme škubneme sebou, jelikož někdo zatroubil. Když jsme se otočily za volantem seděl Calin a na místě spolujezdce Péťa, který se usmíval, jako sluníčko. Oba vystoupily. Péťa mě políbil na čelo. ,,Ahoj princezno, jak ti je?" Zeptal se.
,,Teď, když jsi tady je mi o hodně líp." Usměju se a on mě políbí.
,,Máte nádherné slunečnice ve vlasech." Pochválí Calin.
,,Líbí?" Řekne Zuzka a otočí se.
,,Proč vždycky, když tě potkám. Máš slunečnici u sebe?" Směje se Péťa.
,,Nevím asi nějaké znamení." Pokrčím rameny, potom se podívám na auto.
,,To je to auto ve kterém si dostal smyk?" Zeptá se.
,,Jo je...Proto jsem dnes řídil já." Odpoví mi Calin.
,,Máš ty vůbec řidičák?" Zavtipkuju.
,,Ne." V klidu odpoví, cože?
,,Co? Tak proč si sakra sedl za volant?" Zvýším hlas. Podívá se na Calina. Ten výraz byl volání o pomoc. Ale proč? Co udělal. Potom se podíval na zem a nic neřekl. Chtěla jsem pokračovat, ale v tom mě zastavila Zuzka. ,,No nic měly by jsme jet. Laurinka nás určitě potřebuje." Nepotřebuje, ale chtěla odlehčit situaci. Abych neřekla něco, čeho bych mohla litovat. Mlčím a jdu si sednout do auta.
,,Brácho být tebou bych jí to řekl." Uslyším šeptat Calina.