Ráj plný slunečnic | Stein27

28.část- ,,Všechna ta špína nemaže tolik vzpomínek."

Padnu na zem a cítím bezmoc, která mnou momentálně proudí...

Uběhl měsíc a já jsem opravdu, jako tělo bez duše. Naprosto jsem se uzavřela do sebe a celé dny nejím a vůbec nespím. Nespím, protože mi to nedovolí ta vina a jezení, jen protože mi jídlo nechutná a nemám na něj tak nějak chuť. Petrovi jsem poslala snad tisíce omluvných zpráv a zmeškané hovory radši ani nepočítám. Sedím v autobusu a dívám se ven z okýnka. Vidím všechny ty šťastné páry držící se za ruku. Autobus zastaví na zastávce, která je kousek od Péťovi vesnice. Pamatuju si tu cestu, když mě odvážel zpět domů. Půjdu za ním, co můžu ztratit. Myslím si, že už opravdu nic. Vše, co jsem mohla jsem už ztratila. Stojím před Péťovím domem a zaklepu. Nic, asi není doma. Já a moje provinilé myšlenky jsme na odchodu, co když se odstěhoval, co teď? Najednou se otevřou dveře, tak přece jen trochu světla na konci tunelu vidím. Vzpomenu si na větu: Poslední co umírá je naděje. Tato věta mě poslední měsíc udržuje na živu.
,,Dobrý den vy musíte být Petrova babička." Sesbírám všechen falešný úsměv, který mám.
,,Jistě to jsem a vy jste?" Zamračí se.
,,Jsem jeho kamarádka. Maria." Přátelsky ji podám ruku na seznámení. S úsměvem ji přijme.
,,Jsem ráda, že jste tady. Přijde mi poslední dobou nějaký přešlý." Řekne ustaraně a pustí mě dovnitř. ,,Je nahoře. Nevyšel z toho pokoje už dlouho." Jde vidět, že jí to hodně trápí.
,,Děkuju Vám." Usměju se a jdu na horu. Zaklepu. Netrpělivě přešlapuji před jeho dveřmi. Mám pocit, že mi za chvíli upadnou nohy. Chvíli čekám, ale přeci jen otevře. Oba dva máme ve tváři zděšený výraz. Vypadá hrozně ztrhaně a unaveně. Proklouznu do pokoje.
,,Všechna ta špína nemaže tolik vzpomínek."
Zamumlá, když si všimne, že upínám svůj zrak na stůl plný flašek tvrdého alkoholu, stop po bílém prášku a dalších jiných hrozných věcí.
,,Je mi to moc líto, že jsem tě podvedla. Věříš mi?" Nemůžu to obcházet otázkami, jak se má. Jelikož to moc dobře vím.
,,Jistě, že ti věřím jen já potřebuju, abys mě nechala o samotě, abych se trochu sebral." Sebral? Měsíc jsme se neviděly. Přijde mi, že měl celkem dost času na to, aby se sebral.
,,Já, ale...Chybíš mi už bez tebe nedokážu být ani chvíli. Ono mě to ubíjí ten čas, který nejsem s tebou ničí mě to." Rozbrečím se.
,,To i mě, ale pokaždý, když tě vidím se mi vybaví to, jak si necháváš nějakým ožralým debilem cucat krk a kozy na záchodě v nějakým posraným klubu, kde si měla bejt jen dočasně. Vůbec tě nepoznávám tohle není moje Mari. Ona by tohle nikdy neudělala. A víš proč? Jelikož ví, jak moc jí miluju!" Rozkřikne se po pokoji.
,,Jsem to já. Stále jsem to já." Zamumlám skrze pláč.
,,Nejsi! Vím změnil jsem tě já. Je mi hrozně líto, ale netušil jsem, že by se tohle mohlo někdy stát. Myslel jsem, že jsi jiná." To mě hodně zabolelo, jako by mi v tuhle chvíli bodl nůž hluboko do srdce.
,,Proboha, ale já jsem se ti omlouvala už tolikrát. Už nevím, jak bez tebe dál být." Nevím, jak dál. Jsem hodně zoufalá v téhle chvíli.
,,Pochop, že pro mě není zrovna dvakrát lehký to jen tak přejít. Vždyť, když jsem tě poznal byla jsi tak hrozně nevinná. A teď ses nechala cucat a to mám jen tak přejít?!" Nakrčí obočí.
,,Byla jsem na mol, takže jsem neměla jinou možnost." Zašeptám.
,,Vždycky je i jiná možnost." Odsekne.
,,Vím to, že jsem udělala špatnou věc, ale prosím tě už mě přestaň trestat. Já tě prosím jsi ten jediný, kterého ve svém životě chci. Miluju tě Péťo, tak moc. A každá chvíle, kterou netrávím s tebou cítím, jako bych umírala." Chytím se za hlavu a pozoruju, jak jsou jeho oči plné slz.
,,Měla bys jít." Řekne chladně na konec a mě zabolí na hrudi.
,,Cože?" Jako bych se v téhle chvíli vrátila do doby, kdy mě úplně stejně od sebe odehnal.
,,Řekl jsem, že bys měla jít!" Zvýšil hlas a ve mě hrklo. Jdu k němu on, ale ustupuje. Nakonec se zastaví a já ho pohladím po tváři. Otočí hlavou na bok pro náznak, abych toho nechala.
,,Poslední, co umírá je naděje." Zašeptám skrze slzy s malým náznakem úsměvu.
,,Běž, prosím." Procedí mezi zaťatými zuby.
,,Dobře." Přestanu s hlazením jeho tváře a jsem na odchodu. Zastavím se. ,,Jestli mě opravdu miluješ. Dokážeš mi odpustit a věř mi, že já jsem si odpykala to, co jsem si zasloužila. Za tři dny máme maturitní ples. Jestli ti na mě, alespoň trochu záleží přijdeš." Neotáčím se a pokračuju v cestě ven. Rozloučím se s jeho babičkou a jdu na zastávku. Stále cítím smutek, ale přece jen mi Petr řekl, že mě miluje a že mu chybím, což mě celkem uklidňuje v téhle situaci. Sednu si na zastávku a nasadím si sluchátka. Leknu se, když se přede mnou objeví známá tvář. Chvíli si nemůžu vzpomenout odkud ho znám. Až potom, když se usmál mi došlo, kdo to je.

,,Luky?" Zděsím se. Proboha, co tady dělá.
,,Ahoj Mari?" Nakrčí pobaveně obočí. ,,Jak je?" Sedne si vedle mě a já si schovám sluchátka do kapsy.
,,D-Dobře, co tady děláš?" Zakoktám se.
,,Bydlím." Zasměje se.
,,C-co? Tady?" Zaskočeně ho pozoruju.
,,No zrovna tu ne." Rozhlédne se po zastávce. ,,Je to kousek od sud." Ukáže do ulice, ze které jsem před chvílí přišla.
,,Aha." Vydechnu šokovaně, jelikož mi proběhne hlavou myšlenka, která mě děsí. Týkající se místa, kde bydlí. To je, jako Petrův soused?
,,A ty tu děláš, co?" Zazubí se. V mé hlavě se spustí velká lavina lží, které bych mu mohla tvrdit, jako pravdivý fakt.
,,Byla jsem u přítele." Nakonec jsem usoudila, že opravdu neumím lhát, tak jsem mu radši řekla pravdu. Úsměv mu s tváře rázem zmizel a vystřídal ho rozladěný výraz. ,,On bydlí tady?" Vstane, tak rychle, že to ani nepostřehnu.
,,Záleží na tom?" Zeptám se zvědavě.
,,Jasně, že jo." Zajede si prsty do zlatavých vlasů s trochou gelu.
,,Co se děje, proč jsi tak nervní?" Nechápavě pozoruju jeho kroky, které opakuje stále dokola. Chodí nervózně z jednoho místa, ke druhému.
,,Jde o to, že jsem se zamiloval do nesprávný holky." Zamumlá a pokračuje v pochodu.
,,Počkat, co?" Zamračím se. ,,Slyšela jsem dobře? Řekl jsi zamiloval?" Sama jsem šokována z toho, co teď řekl. Zastavil se a jeho kroky směřovaly přímo ke mě. Pár kroků vzad mi moc nepomohly, jelikož jsem skončila na prosklené stěně zastávky.
,,Od té chvíle, co jsem tě uviděl za, tím barem. Jsem věděl, že tě jen tak z hlavy nedostanu a víš potvrdilo se to, když jsi mi utekla v ten večer na záchodech. Od té doby na tebe musím stále myslet a teď, když jsi mi řekla tuhle informaci, tak upřímně můžu jen doufat, že to přežiju." Pohladí mě po vlasech. Řekl to, tak upřímně a s obrovskou bolestí v hlase. ,,Ale i za tu bolest mi to stojí." Zašeptá chtivě a ať chci nebo ne. Přilepí se ve vteřině na mé rty. Snažím se ho odstrčit, ale drží mě v pevném stisku, jelikož jsem za poslední měsíc naprosto vysílená nemůžu to nějak ovlivnit. Najednou se kontakt našich rtů přeruší a když otevřu oči uvidím Petra, který mu dává rány pěstmi. Luky spadne na zem a začne plivat krev na kachličky chodníku. Petra to, ale nějak neodradilo a obkročmo si sedl na něj, každý úder, který padl na Lukyho obličej mě zabolel.
,,Péťo prosím dost!" Okřiknu ho a všemi silami se snažím ho odtáhnout od Lukyho. On mě, ale svým nápřahem uhodí a já v mžiku ztratím vědomí.

------------------------------------------------------------------
Už jsem, tak nějak začala promýšlet konec příběhu a myslím si, že to obrečím. Při tom psaní, (jelikož jsem profesionální pračka.)

Tak zatím pa🖤🌻