Ráj plný slunečnic | Stein27

39.čast- ,,Nemůžu ho ztratit."

Najedu na esemesky a spatřím poslední zprávu, kterou napsal ve 3:15. To bude asi ta doba, kdy ho srazil. Dalo by se říct, že je ta zpráva na rozloučenou...

Při jízdě autem panovalo neobvyklé ticho, které bylo dosti depresivní. Marek po chvíli zapnul rádio a zoufale se snažil najít stanici, která by nechrčela, díky ztrátě signálu. Můj zrak se upne na zprávy v telefonu, které si čtu asi po sto padesáté. Neměla jsem ho ignorovat, ale spíše mu dát šanci na objasnění z jeho strany. I když vím, že by se můj názor, díky jeho sladkým slovům, změnil a zase bych mu vše odpustila. Nechápu, jak to dělá, že mnou dokáže, takto manipulovat.
,,Už to přestaň číst." vezme mi telefon a položí na palubovku.
,,Proč?"
,,Jelikož už se nemůžu dívat na to, jak se tím ničíš." zamumlá a podívá se mým směrem. Jeho pohled vypovídal o tom, že má o mne strach.
,,Promiň." omluvím se. Přijíždíme na místo a já mám, co dělat, abych se nezhroutila šokem. Martinovo auto bylo v tento moment v kritickém stavu. Připadala jsem si, jako v akčním filmu, díky žlutým páskám, které označovaly místo činu.
,,Mari stůj!" volá na mě Marek, když bez váhání vystupuju z auta.

,,Jak ti je?" obejme mě Zuzka.
,,Myslím, že odpověď je ti jasná." klesnu v hlase s pokrčím ramen. ,,Nemůžu ho ztratit." rozpláču se s beznadějí, která mnou proudí.
,,Zlato, nebreč. Samozřejmě, že ho neztratíš." utěšuje mě Zuzka hlazením po zádech.
,,Jak si tím můžeš být, tak jistá?" posadím se na prašnou cestu.
,,A jak si můžeš ty být jistá opakem?" nakrčí obočí a sedne si vedle mě. ,,Hele, kam se poděla ta holka, co zářila, jen samým optimismem?" nepatrně do mě strčí loktem.
,,Umřela." zamumlám. Její nechápavý výraz mě donutí jí to objasnit. ,,Víš Zuzy, kdyby si vůbec tušila kolik bolesti jsem schovávala za masku optimismu, ale když jsem poznala jeho...Na chvíli jsem cítila, že mému životu dává naději. I přesto, že jsem se dozvěděla o hrozných věcech, které dělal v minulosti. Miluju ho a neumím si představit, že bych ztratila i jeho. Já to zkrátka nemůžu dopustit." opět spustím pláč. To je v pořádku. Začínám si uvědomovat, že je potřebný pro můj život.
,,Zlato," obejme mě. ,,pojedeme za ním, ano?" věnuje mi malý úsměv, když mě pustí s objetí.
Kývnu.
Zuzka vstane a míří ke Calinovi, kterého následovně chytí za ruku a dá pusu na líčko. Pozoruju je, jak jsou šťastní.
,,No tak." uslyším Markův hlas za mnou. Otočím se jeho směrem a on mi pomůže na nohy.
,,Všechno bude v pohodě. Neboj." pohladí mě po vlasech.
,,Myslíš?" Povzdychnu si.
,,Ne já to vím. On tě nikdy neopustí. Na to tě až moc miluje." zazubí se. Všimnu si jeho oči, které s tím, co řekl. Nesouhlasí. ,,Má takový štěstí, že tě má, co já bych za to dal."
Cuknu sebou, jelikož jsem to nečekala. I on však vypadá dosti zaskočeně.
,,Cože?" zeptám se. Jelikož se nemůžu vzpamatovat s toho, co před chvílí řekl.
,,No, tak lidi jedeme." pobídne nás Zuzka.

,,Slečno můžu s Vámi mluvit?" žoviálně mě požádá jeden z policistů.
,,Ano. Jistě." kývnu.
,,Všiml jsem si vaší reakce, když jste přijela s tím mladíkem." podívá se na Marka, který si zapaluje cigaretu. ,,Jste s tím, co měl nehodu příbuzná?"
,,Ne to ne. Jsem jeho přítelkyně." objasním.
,,Dobře, tak Váš přítel utrpěl opravdu vážná zranění a to, že měl v krvi drogy a alkohol mu stav ještě ztížilo. Moc mě to mrzí, ale musím Vás upozornit na to, že i přes snahu lékařů se nemusí z kómatu vzbudit." pozoruje mě s lítostí v očích. Moje oči rázem zaplaví mraky slz, což spustí můj záchvat pláče.
Marek ke mě přiběhne a přitiskne na svou hruď, aby mě utěšil, ale bohužel jediný, kdo by tu strašnou bolest na mé hrudi dokázal utišit. By byl jedině Péťa.

Po hodině nádechů a výdechů, pro uklidnění. S pomocí psychologa na telefonu, který mi radil, jak se dostat do klidu. Jsem záchvat překonala a tím i sama sebe.
,,Musím ho vidět." podívám se na Zuzku, která přikývne.
,,Zavolám jim, aby Vás za ním pustili, jako výjimku. Nejsem si, ale jistý, zda Vás tam pustí i příště." pokrčí zoufale rameny.
,,To nevadí." věnuju mu malý úsměv, který mě v tento okamžik stojí mnoho úsilí. ,,Jsem Vám neskutečně vděčná za to, co jste pro mne udělal." pohladím ho přátelsky po předloktí. Jsem si vědoma toho, že pro mne tolika věcí neudělal, ale jsem vysílená ze všeho, co se za těch pár hodin stalo.
,,Moc rád. Hlavně, ať vše dopadne dobře." kývne s úsměvem a otočí se k odchodu.

Sedíme všichni mlčky na lavičce v čekárně, jelikož čekáme, až Péťu převezou z operačního sálu na pokoj. Nervozitou a taky nedočkavostí se mi začnou otřást ruce. Mari mě za ně chytí a následovně se na mě usměje. Roztomile mě hladí polštářkem prstů po ruce.
Sestřička vejde do čekárny a s pohledem na mě kývne. Všichni vstaneme z lavice a ona se zděsí. ,,Promiňte, ale dovnitř může, jen jeden z vás." objasní. Všichni upnou svůj zrak na mne.
,,Běž my počkáme." kývne Zuzka s úsměvem.

Jakmile vstoupím do pokoje mám deja vu, akorát teď je na tom Péťa mnohem hůře. Dokonce, až tak zle, že dýchá pomocí kyslíku. Stehy na hlavě a klíční kosti mě zneklidňují, doufám, že to není nic zlého. Jeho stav je zkrátka kritický, jak jsem to mohla dopustit. Proč se všechno zlé děje zrovna nám dvoum, copak jsem si té bolesti nezažila už dost? A hlavně on musel trpět strašnou bolestí, obzvláště po tomto. Sednu si k němu na matraci a chytím mu ruku do které má zavedenou kanylu. Kvůli kapačce.
,,Prosím nepouštěj mě." zamumlám, i když vím, že nevnímá. ,,Miluju tě." zašeptám mu do ucha, když se k němu nakloním.

Sestřička vešla do pokoje s tím, že bych měla už jít. Asi kvůli návštěvním hodinám. Přijdu na chodbu, kde sedí Mari hledící do země.
,,Jak je na tom?" zeptá se.
,,Hodně zle." zamumlám a on mě vezme do náruče.
,,Kde je Zuzka s Calinem?"
,,Museli jet něco zařídit. Moc jsem nevnímal." pokrčí rameny.
,,Aha."
,,Vím, že to bude znít možná trochu hloupě, ale jsem rád, že si to nebyla ty." zamumlá.
,,Já bych udělala, cokoliv proto, aby netrpěl." zadívám se do země. ,,I když nechtěla bych vidět, jak by táta reagoval, kdyby zjistil, že jsem brala drogy a pila." podívám se na něj. Jeho zrak směřuje za mě. Vyděšený výraz, který má ve tváři naznačí nic dobrého. Otočím se. Stojí tam táta s kyticí a šokovaným výrazem. Nevěřícně kývne hlavou ze strany na stranu. Moje tělo ztuhne. Táta se ve vteřině otočí a míří ke vchodu.
,,Tati!" volám, ale marně.

------------------------------------------------------------------
Ahojkyy vím, že jsem kapitolku chtěla vydat, až zítra, ale já jsem si nemohla pomoct🖤🌻

Doufám, že se líbí 🖤🌻

Tak se mějte krásně zlatíčka moje a u další kapitolky🌻🖤