Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Kapitola 22 - Práce volá

Po příchodu domů to byl Dragon, kdo jako první utíkal ke gauči. David byl při pokusu o jakýkoliv kontakt s pohovkou nekompromisně odejit. Naštvaně se tedy musel spokojit se svým křeslem, ze kterého ho jedině tak bolela záda. I když ta bolest zad doprovázená bolestí celého těla pocházela z úplně jiné činnosti, kterou měl na svědomí ten chlupatý vetřelec na Davidově proklatě drahém gauči.

„Mohla bys, prosím, udělat něco s tou chlupatou hromadou slin?" zabručel David rozhořčeně s pohledem upřeným na Dragona. Kdyby pohled uměl zabíjet, chlupatá koule před Davidem by dávno byla jen hromádkou prachu. Mariana se mohla jedině tak smát. Dragon neposlouchal ani vlastní majitele, natož nějaké dvě chůvy.

„Promiň, ale nechala bych ho tam. Ještě je tu možnost, že se ti přesune do postele. A to asi nechceš, nemám pravdu?"

„Mimochodem, neozval se ti už ten tvůj milovník? Informace nejsou, stojíme na místě a čas nekompromisně utíká."

„Díky Ti, Vševidoucí! Bez tvého upozornění bych netušila, jak moc jsme v háji! Má farma na Fidži je v nedohlednu! Nikdy tam nebudu chovat ovce, krávu a křížit koně! A ne, žádný překlad nemáme. Budeme si muset poradit i bez něj."

„To je sice roztomilý, ale pořád jsme v háji. Nápady mi došly a do úplňku zbývá jen pár dní. Mohla bys alespoň někam přesunout Dragona? Vážně by se mi hodil prostor pro přemýšlení."

„Sice nevím, jak moc ti ten chudák pes překáží v přemýšlení, ale my tě tedy necháme osamotě. Nejmilejší kratochvíle mužů vlastně byly vždy ty, jimž se věnovali o samotě: golf, rybolov a opájení se svou výjimečností."

„Nejste vtipná, madam. Tohle je vážná věc. Přestaň to zlehčovat, děkuju."

„Nejsem? Já myslela, že jsem k popukání. Dobře, přestanu s tím, ale nevím, jak nám to pomůže. I moje nápady došly ke svému konci. Pořád se ale můžeme opřít o tu věštbu. Nic jiného nám ani nezbývá. Jo a Dave, zítra se připrav na pořádnou jízdu. Jedeme dělat reportáž z terénu."

Davidovi se její slova dostala k mozku až moc pozdě. Než stačil zareagovat, Mariana společně s Dragonem zmizela v ložnici. Alespoň měl David požadovaný prostor k rozjímání. Přemýšel tak vehementně, až se probudil až druhý den ráno ve svém křesle. Mariana se tou dobou vracela z procházky s Dragonem, který byl ve skvělém rozpoložení. Naplnila mu jeho oblíbené misky, položila je vedle kuchyňské linky a věnovala se přípravě snídaně.

„Netušíš náhodou, co by mohla tvoje sestra plánovat takhle narychlo?" zeptala se Mariana ještě stále rozespalého Davida, který téměř podřimoval u stolu.

„Vždyť to říkala. Zkrátka supertajná oslava pro jejího přítele, kam musíme, jelikož je to moje sestra. Mariano, co to tam vůbec děláš? Nebyly by třeba tousty, prosím?"

„Promiň, Dave. Toustovač odešel do křemíkového nebe. Ale snídaně bude za chvilku, Růženko."

„Můžeš mi říct, proč vytahuješ Trpaslíka zrovna teď?"

„Protože se tě snažím připravit na to, co přijde dopoledne. Jedeme na juniorský turnaj. Dvanáct týmů, dva dny a jeden vítěz."

„Počkej, my jedeme  na RCLKBank Cup?" zeptal se David s jiskrou v oku. Turnaj pro něj nebyl neznámou, jak by se mohlo na první pohled zdát.

„Myslela jsem si, že ti tenhle juniorský šampionát neujde. A jelikož tam bude i jedna tobě velice dobře známá osoba, snažím se uvolnit atmosféru."

Mariana se nervózně kousla do rtu, kdežto David si ji podezíravě prohlížel.

„Pořád nechápu, proč se ta banka jmenuje takhle blbě. Moment, moment! Nechceš mi tím  Trpaslíkem naznačit, že tam bude i Količ, že ne?"

„Proč? Nechceš se vidět se svým ukecaným kamarádem, který ani na chvilku nezavře ústa, co neví, nevykecá a vždycky tě dokázal přeprat? Jestli myslíš tohoto muže, tak ano, ten tam určitě bude."

„Co jsem komu provedl?" zabručel si David nenápadně, ale Marianě jeho tón neušel.

„Kromě toho, že jsi vhodil minci do kouzelné studny a vyslovil přání, které se ti vyplnilo a které se teď  snažíme společně zlomit, jsi nic neprovedl. Alespoň ne dneska. Pokud myslíš někdy v minulosti, musíš specifikovat datum a čas."

„Tak moment, ty jsi já a já jsem ty, takže veškeré jeho originální a rádoby vtipné poznámky budou padat na tebe!" zaradoval se náhle a vyšvihl svůj oslavný taneček.

Poté, co si právoplatní majitelé vzali Dragona zpátky do vlastní péče, mohla Mariana s Davidem konečně odjet plnit Marianiny pracovní povinnosti. Cesta do místa konání mistrovství nebyla nikterak dlouhá, zato byla velice záživná. Typicky rozkopané cesty celou trasu natahovaly o desítky kilometrů navíc a zahájení mistrovsví se neúprosně blížilo. Na hotel dorazili o dvě hodiny později oproti původnímu plánu.

„Tě péro, sombréro! Kde jsi tak dlouho, Mar? Už jsme se lekli, že se ti něco stalo," ozval se mužský hlas halou, zatímco si příchozí přebírali klíče od pokoje. Oba dva se otočili za zvukem. Směrem k nim se blížil jim až moc dobře známý obličej. David nenápadně protočil oči.

„Taky tě rádi vidíme, Filipe," spustil David neochotně. Přece jen Marianě slíbil, že se bude chovat slušně, když už se musí tvářit jako ona.

„No nekecej! Kde se tady bere David Svoboda? Snažili jsme se ho sem dostat, aby nám tu dělal experta, ale nikdy se nám neozval zpátky. Jak se ti ho sem podařilo dostat?"

„Osobní kouzlo, nic jiného v tom nehledej. V kolik zítra začínáme?" snažila se Mariana odvést pozornost jinam. Nemohla nechat Davida jen tak klábosit s Filipem. Nedopadlo by to nikterak dobře. Naštěstí se Filip nemohl dlouho zdržovat a po krátké informační schůzce oba dva aktéry propustil na pokoj. Při vstupu do něj se David zarazil.

„Ehem. Dobrý, ale mám jeden dotaz. Kde jako budu spát já?"

„Těch pár dní to zkrátka budeme muset vydržet. Promiň, ale takhle rychle se mi dvoulůžák přebookovat opravdu nepovedlo. Jsi snad dospělák, ne? To zvládneš."

„Fááájn, ale nebude to moje vina, když se do mě zamiluješ až po uši. Já jsem tě varoval," zasmál se  vlastnímu vtipu David a skočil obličejem rovnou do postele. Mariana si jen povzdychla nad ironií vlastního osudu a zavřela za sebou dveře, které byly stále ještě otevřené. Tohle bude dlouhý pobyt. Pro oba.