Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Kapitola 17 - Den plný překvapení

Samozvaný detektiv David Svoboda právě procházel jednu vypůjčenou knihu o historii města a zakusoval u toho zeleninu, kterou měl ten den k obědu. Nic jiného nestíhal a Mariana byla na tréninku. Oba dva doufali, že se do nejdůležitějších zápasů sezony všechno vrátí do starých kolejí, ale časem jim došlo, že to nebude jen tak. Liborův stav se naštěstí rychle zlepšoval, ale na Washington mohl zapomenout. V tohle stavu by jim nebyl nic platný. 

Davidův čtecí dýchánek přerušil zvuk příchozí zprávy. Nejdříve si jí nevšímal, ale když se poté telefon rozdrnčel úplně, musel čtení přerušit.

„Ahoj, doufám, že nemáš moc práce. Mám pro tebe senzační zprávu!" ozvalo se na druhém konci telefonu.

„Ahoj, zrovna si čtu v té poslední knížce. Možná jsem na něco přišel. Co je tak důležité, že mi to nemůžeš říct až dorazíš?" zeptal se zvědavě, nos stále ponořený v knížce.

„Doufám, že sedíš! Byl tu trenérův brácha. Víš o koho jde, ne?"

„Znám ho, ale co tím chceš říct?"

„Už se k tomu dostávám, prosím tě. Kdybys mě nepřerušoval, tak už jsem to řekla! Jen tak mezi řečí mi sdělil, že tě čeká pozvánka do reprezentace, takže doufám, že jsi něco v těch knížkách našel! Mistrovství si totiž odehraješ sám!" 

Mariana byla neskutečně nadšená, jen na druhém konci se ozývalo pouze ticho. 

„Dave, jsi tam? Haló? Myslela jsem si, že budeš mít radost."

Až tehdy se na druhém konci ozvalo nadechnutí. David se konečně probral.

„Promiň, asi jsem tě špatně slyšel. Cože jsi to říkala?" zeptal se zmateně. Měl pocit, že se musel jen přeslechnout, nebo alespoň usnul během hovoru.

„Dave, slyšel jsi dobře. Čeká na tebe pozvánka do repre, takže bychom si s tím návratem měli pohnout. Našel jsi něco?"

„Jo, našel jsem pár možností, ale potřeboval bych se zastavit u tebe doma pro pár věcí. Je tu návod na jeden rituál, který bychom mohli zkusit."

„Klíčky jsou na stole v kuchyni. Půjč si tam co chceš. Za chvilku budu vyjíždět, takže jestli mám něco cestou koupit, stačí říct."

„Klíče jsem našel. Vezmu ty věci a přijedu. Do hodiny jsem zpátky.“

David neváhal a rychlostí blesku se vydal směrem k Marianině bytu. V knížkách se mu podařilo najít jeden starý rituál, který by jim mohl dopomoci k rychlejšímu návratu do vlastních těl. Jenže potřeboval několik osobních věcí, které měla Mariana u sebe doma. Naštěstí dávno zjistil, kde si takové poklady schovává. Již byl na odchodu, když ve dveřích do někoho narazil.

„Ahoj, krásko! Slyšel jsem o Liborovi. Je mi to líto. Jak je na tom?" spustil dotyčný a zarazil svou rukou dveře, aby je David nemohl zavřít. Jeho opravdu nechtěl potkat, jenže člověk si nevybírá.

„Libor je na tom o dost líp, díky za starost. A teď potřebuju odjet, takže pokud dovolíš," odpověděl David a snažil se dostat ven z bytu. Robertova ruka byla rychlejší. Pomocí svého těla zatarasil cestu ven. Až teď mohl David okusit odér alkoholu, který se z Roberta linul.

„Kam tak spěcháš? Zrovna jsem přišel," dodal nevinně Robert a natlačil se blíž k Marianinu tělu. Tím je oba dva dostal do předsíně, kde se mu podařilo Davida uvěznit proti zdi.

„Ale já jsem na odchodu. Takže mě pusť. Jinak za sebe neručím," zabručel David naštvaně. Robert se rozchechtal.

„Kočičko, nepřeprala jsi mě tenkrát, nedokážeš to ani teď! Pro něco jsem si přišel a bez toho neodejdu," zašklebil se Davidovi u obličeje a přejel rukou pramen Marianiných vlasů. Davidovi se začínalo dělat špatně. A Marianina matka tuto kreaturu ještě podporovala a nastrkovala vlastní dceři do postele.