Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Kapitola 1 - Studna přání

„Ty ještě nemáš dost, Davide?" zeptal se modrooký blonďák svého kamaráda. Sám už táhl nohy za sebou, ale nechtěl být za bábovku. Naštěstí byl jejich trénink u konce, jenže jeho spoluhráč začal znovu vybíhat schody. Z tváře si setřel kutálející se kapky potu, zatímco ostatní stále smáčely jeho hnědé vlasy. Pot ho již dávno štípal v jeho zelených očích, ale David nepřestával.

„Ještě si dám dvě série a končím, Casey. Klidně běž," odpověděl David, když přiběhl zpátky dolů z další série. Casey jen zakroutil hlavou. Bylo mu jasné, že se jeho kamarád jen tak rychle neukáže. Posbíral si všechny své věci okolo před odchodem do šatny a ještě se otočil na svého kamaráda, který nepolevoval v běhu.

„Jsi vážně blázen, Svobys. Tebe to jednou zavede spíš do hrobu než do NHL," dodal polohlasem, když odcházel do šatny. David pokračoval ve vybíhání schodů. Byl vždycky cílevědomou osobou a dobře věděl, čeho chce v životě dosáhnout. Nebylo zvláštností, že si po tréninku naložil ještě víc než ostatní.

Po nabitém tréninkovém odpoledni se Davidova pozornost přesunula k večernímu programu. David měl jako obvykle sraz se svými kamarády, jen tentokrát to mělo být všechno jinak. Když dorazil, jeho přátelé tam již posedávali. Rozhodl se alespoň zabručet omluvu ohledně svého pozdního příchodu, i když očekával salvu neomalených poznámek na svou adresu.

„Sorry, chlapi. Měl jsem něco neodkladnýho," spustil David, když přicházel ke svým přátelům. Tomáš se na něj spiklenecky zašklebil. Bylo to tady. Vtípky přišly jako obvykle během pár sekund. Tomáš si poposedl na židli, když pokládal skleničku ve své ruce zpátky na stůl.

„Jasně. Jak se ta neodkladná záležitost jmenovala? Klára, Sára nebo Bára? A jo vlastně, tebe jména nezajímají," přisadil si Casey ironicky. Davidův přístup k ženám ho nikdy nepřestával udivovat.

„A můžu za to, že mi samy lezou do postele? Jsem prostě žádaný zboží, Casey. Na rozdíl od tebe jsem volný jako pták," odvětil David s úšklebkem, zatímco se posadil ke svým přátelům. Casey měl Davida rád, ale v některých věcech se ti dva prostě nedokázali shodnout.

„No, tak se uklidníme. Je to Liborova rozlučka. Kde vůbec je?" vložil se do jejich rozhovoru Tomáš. David se raději napil objednané whisky, kterou před něj barmanka zrovna postavila. Libor samo sebou dorazil jako poslední. Byla to sice jeho rozlučka, ale to ho očividně netížilo. Jako jediný z party dostal nabídku, která se neodmítá. Za pár dní odlétal do Washingtonu, kde získal angažmá.

„No kde seš? Na vlastní rozlučku se nechodí pozdě, Libore!" zahučel Tomáš, když se k nim Libor konečně připojil. Jejich pánská jízda mohla konečně začít.

Když se společně vraceli pozdě v noci domů, nemohli minout jeden místní skvost. Studnu, která nikdy nesplnila Davidova přání. Možná z toho důvodu přestal věřit na zázraky a začal se spoléhat jen a jen na sebe. Úplněk se odrážel v její hladině a pánové se začali dohadovat o její moci.

„Já vám říkám, že určitě funguje. Na, tady máš minci. Zkus to!" řekl Libor a hodil po Davidovi jednu minci. Libor to bral spíš jako recesi, než aby tomu doopravdy věřil. A to byla ta chyba.

„Říkám ti, že to nefunguje a fungovat nikdy nebude. V opačném případě bych byl raději ženská! Všechno maj lehčí," zahulákal na svého kamaráda David a mince mu vypadla z ruky. Stačil se po ní jen otočit. Všichni se rozesmáli. David se snažil jít dál rovně, jenže cestu mu zkřížila menší žena. A David narazil přímo do ní.

„Tvá duše je černá jako uhel! Věz, že staneš se tím, čím nejvíce pohrdáš! Kaj se a možná se ti podaří kletbu zlomit!" pronesla tajemná žena do větru a během chvilky jim zmizela v temnotě. Pánové se znovu rozesmáli, jen Casey se nesmál. Nerad si zahrával s podobnými věcmi.

„Pánové, já bych se nesmál," dodal zadumaně Casey. Ostatní se smáli dál.

„Casey, co by se asi tak mohlo stát? Přece se z něj nemůže stát ženská!" přidal se se smíchem Tomáš a lámal se v pase smíchy.

„ Dokážete si Davida představit jako ženskou? To by byla ta nejhorší ženská na planetě. Snad ještě horší než moje ségra," zahulákal Libor do ticha. Pánové se znovu rozesmáli. Jenže smích je měl všechny brzy přejít. Hlavně jednoho z nich.

(***)

Mariana seděla ve své kanceláři, když se jí rozdrnčel telefon. Přejela prstem po obrazovce a hovor odmítla. Neměla náladu na jeho věčné vymlouvání a plané sliby. Za ta léta si jich vyslechla dost. Jenže on se stále nevzdával.

„Mar, ty nejdeš domů?" ozval se ženský hlas ode dveří. Marianin pohled stále směřoval do počítače před ní.

„Nestíhám, nestačím. Mám moc práce. A brácha má dneska rozlučku, než odletí do Ameriky, takže bych doma neměla klid na psaní," odpověděla, vyťukávajíc další část článku. Od jisté doby bydlela se svým bratrem, který vypadal, že snad nikdy nedospěje. A najednou se měl stěhovat do Ameriky.

„To máš pořád. Pojď, prosím. Alespoň na rychlou večeři do stánku. To ti nic neudělá. Tohle všechno těch pár minut vydrží," zaprosila její dlouhovlasá kamarádka s pohledem upřeným na papíry pokrytý stůl. Mariana jí konečně začala věnovat svou pozornost.

„Dobře, ale vážně jen chvilku. Musím to dneska dodělat," odpověděla a zvedla se ze židle. Její kamarádka neváhala a sebrala její kabelku s kabátem z věšáku u dveří. Po pár minutách již obě pojídaly večeři zakoupenou u jejich oblíbeného stánku. Neměly čas na sezení, proto se procházely přilehlým parkem. Zastavily se až u místního unikátu.

„Sáro, myslíš si, že tahle věc někdy fungovala?" zeptala se Mariana a ukázala na studnu před nimi.

„Kočko, chápu, že na tohle ty věříš, ale silně o tom pochybuju. Kdyby ano, tak už bych tam naházela všechny prachy co mám. Ale klidně to zkus. Dneska je úplněk, třeba to bude fungovat."

Mariana stála opřená o kraj studny a dívala se dolů. Vždycky věřila něčemu mezi nebem a zemí. Vycházející měsíc již ozařoval okolní krajinu.

„Je to blbost. To jsi chtěla říct?" zeptala se, když zachytila pohled své kamarádky.

„Tak to zkus. Tady máš minci. A hlavně něco smysluplného, ano?" přidala Sára a podala Marianě svou minci. Ta se naklonila nad studnu.

„Přeju si, aby se můj život od základu změnil. To jsi chtěla slyšet?" zasmála se Mariana a vhodila minci do vody. Z druhé strany se začal ozývat mužský smích. Někdo se dnes večer pravděpodobně dobře bavil.

„Tak pojď. Musím toho ještě hodně dodělat a nehodlám potkat tu opileckou partu, která si to sem štráduje," dodala Mariana, když odváděla svou kamarádku pryč.