Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Kapitola 10 - Odehraj to za mě!

Zápas pro Marianu plynul příliš pomalu. Do hry se dostala jen na dvě střídání, poté byla trenérem stažena zpátky na lavičku. Sama dobře věděla, že hraje příšerně. David, který seděl za střídačkou domácích, nemohl věřit tomu, jak se jeho tým trápí. Do konce zápasu zbývalo jen pár minut, ale domácí se nedostávali do útočného pásma. Kdyby to bylo na něm, okamžitě by naskočil do hry a pokusil se prohru jakkoliv zvrátit. Hosté již začínali pouze bránit. Začínají hrát způsobem neztrácej puk (tak ho ani zbytečně nedrž, nebo ho ztratíš), nebuď ve vlastním obranném pásmu a pokud můžeš, nastřel puk soupeři. Tím se dostává protihráč do šance k získání puku a následného útočení. Domácí hosty následně dostávají pod velký tlak.

Na kostce svítilo skóre 1:2 a čas 19:55, když byl sražen hráč domácího týmu. Hra byla kvůli tomuto incidentu pozastavena. Adam Trávníček ležel na ledě a dlouho se nezvedal. Nakonec byl přivolán lékař a Adam byl odvezen do nemocnice. Na poslední vteřiny zápasu se již trenér díval jinak. Střelce dnešního gólu mu odvezla sanitka a neměl nikoho, komu by v téhle situaci víc věřil. Věděl, že je David skvělý hráč, ale v posledních dnech se choval divně. Jenže neměl na výběr.

„Svoboda, na vhazování! A nehádej se se mnou! Jsi naše poslední šance!" zaburácel trenér směrem k Marianě.

Ve tvářích Davidových spoluhráčů se dal číst zmatek, zmar i zklamání z výsledku zápasu. Nikdo neočekával, že by se během těch posledních vteřin mohlo cokoliv změnit. Mariana naskočila na led a dobruslila do kruhu pro vhazování, které bylo v útočném pásmu domácích. Při prvním pokusu o vhození puku do hry byl Marianin protihráč vykázán z kruhu. Až na druhý pokus se vhazování vydařilo. Marianě se hlavou prohnaly všechny chvilky, kdy hrávala se svou rodinou hokej a na mysl jí přišel i poslední trénink s Davidem, kdy společně trénovali vhazování a přihrávky. Zhluboka se nadechla a dala do toho úplně všechno. Puk se ocitl na její holi. Mariana ani moment nezaváhala a vystřelila na brankáře. Nemířila, jen vystřelila naslepo. Zacinkala levá horní spojnice od které se puk odrazil brankáři za záda. V ten moment zazněla siréna. Díky této ráně se zápas dostal do prodloužení, které domácí nakonec dokázali vyhrát.

Po zápase Mariana zůstala v šatně i poté, co většina hráčů odešla pryč. Na jedné stěně kabiny byl obrovský plakát posledního mistrovského titulu, kde bez větší námahy narazila na tvář svého bratra. Byl to jeho první rok v A týmu, který se nemohl vyvést líp. Na zdi byla i řada fotografií nejvýznamnějších hráčů klubové historie, které měly současné hráče motivovat. Mezi hráči na zdi byl i Marianin dědeček.

„Pěkná rána, to se musí nechat," ozvalo se ode dveří. Mariana se pousmála. Ani se neotáčela, jelikož ho poznala po hlase.

„Takže jsem Ti neudělala ostudu?" zeptala se s pohledem upřeným na fotografii. Dědeček jí opravdu chyběl.

„Během tak krátké doby to nemohlo být lepší. Vašek by byl na Tebe pyšný, to jsem si jistý," usmál se David, když si všiml fotografie, kterou Mariana pozorovala. Sám si tam chodil pro odvahu, když se cítil jako největší pitomec na ledě i v osobním životě.

„Pamatuješ, jak nás učil bruslit?" zasmála se Mariana nad tou hořkosladkou vzpomínkou. Pamatovala si každý detail, jako kdyby to bylo včera.

„Myslíš to, jak Ti půjčil svoje brusle? Byla jsi v nich jako kocour v botách. Nechápal jsem, jak jsi v tom vůbec mohla udělat jakýkoliv pohyb,"

„Protože mi ty brusle tenkrát vycpal ze všech stran. Ale stejně věděl, že mi to moc dlouho nevydrží. Druhý den mi přinesl úplně nové brusle," Oba dva se ponořili do vzpomínek, ale David byl první, kdo byl vytržen z rozjímání. 

„Měli bychom jít. Pro dnešek už to stačilo. Chci ti něco ukázat," Davidovi se na tváři objevil šibalský úsměv a táhl Marianu ven. Po chvilce chůze se dostali až k opuštěnému ostrůvku, kam nikdo nechodil. David na zem položil deku a pokynul Marianě, aby se posadila k němu.

„Co tu děláme?" zeptala se Mariana se zájmem, když se usadila vedle Davida. Ten se pousmál.

„Za chviličku uvidíš. Myslím, že by Ti to mohlo zvednout náladu," 

Okolím se začala linout hudba z nedalekého salonku, kde se každý večer konala určitá hudební akce. Na obzoru před nimi se naskýtal obraz západu slunce nad řekou. Ten pohled byl neskutečně uklidňující.

„Tak co si myslíš o mém oblíbeném místě? Nemusím tě upozorňovat na to, že je tohle místo vysoce střežené tajemství, že ne?" zeptal se naoko přísně David. Mariana se rozesmála.

„Je tu krásně. Děkuju, že jsi mě sem vzal. Tohle jsem zrovna potřebovala. A neboj, tvé tajemství je u mě v bezpečí,"

„V tom případě bych měl ještě něco. Tohle je jediné místo ve městě, kde je něco vidět. Jen si tu lehni a užívej si představení," dodal, když si lehl a hlavu si podepřel rukou. Slunce zapadlo a nad nimi se objevila dechberoucí hvězdná obloha. 

„A ještě něco pro tebe mám. Byl mojí babičky. Chtěla, abych ho dal své nastávající. Takže teď, když jsme vlastně zasnoubení, bys ho měla nosit. A pokud si myslíš, že ho někdy měla moje ex, tak neměla. Nikdy ho nechtěla. Takže pokud dovolíš, rád bych ho nosil,"

David otevřel krabičku, kterou měl celou dobu u sebe. Prstýnek v ní byl vážně nádherný. Mariana jen kývla na souhlas.

„Je nádherný, Davide. Jednou bude některá opravdu šťastná, aby ho mohla nosit. Tím jsem si jistá. A chci ti poděkovat, že mi pomáháš. Vážím si toho. Vím, že jsme nikdy neměli ideální vztahy, ale tvého přátelství si vážně cením. Jen nevím, proč jsme se nikdy neměli rádi," zakabonila se Mariana. V měsíčním svitu si všimla Davidovy změny v obličeji. Povytáhl obočí a na tváři se mu objevila prapodivná grimasa.

„Jaký neměli rádi? Ty jsi mě přímo nenáviděla! Já se snažil chovat kamarádsky, ale u tebe jsem vždycky narazil. Vždycky jsi mě odpálkovala dřív, než jsem stačil cokoliv říct. Dobře, možná jsem si tě trošku dobíral, ale byla jsi mladší sestra mého nejlepšího kamaráda. A ke všemu ses kamarádila s mojí ségrou. A byli jsme děti. Totálně pitomý děti," odpověděl s pohledem upřeným na oblohu nad nimi. 

Během následujícího týdne se jim nepodařilo najít nové možnosti toho, jak by se mohli navrátit do vlastních těl. Všechny nové informace je vracely zpět na začátek. A ještě je čekala Liborova rozlučka.