Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Kapitola 28 - Nabídka, která se neodmítá 2/2

„Davide," ozvalo se za ním ještě, „doufám, že za to ta holka stojí."

Davidovi na tváři začal hrát úsměv. V tomhle už měl pár týdnů jasno, jen si nebyl schopný přiznat skutečnost.

„Nemáš ani ponětí," zasmál se, rozloučil se a vyběhl ze dveří. Jeho motorka čekala na obvyklém místě. Nastartoval motor a vydal se za hlasem svého srdce.

(***)

V hlavě si celou cestu připravoval svou řeč, ale všechny jeho myšlenky se mu zdály tak tragické, že se nakonec rozhodl  improvizovat. Cestu nahoru si krátil co nejvíc bylo možné. Zhluboka se nadechl, zaklepal na dveře a následně i zazvonil. Uvnitř byla slyšet hudba, tudíž někdo musel být uvnitř. Jenže ke dveřím se nikdo nehrnul.

„Mariano, otevří, prosím! Chci si s tebou promluvit."

Hudba uvnitř bytu zeslábla, ale stále nikdo neotevíral. David se nikdy nechtěl vybavovat přes dveře, jenže tentokrát si nebyl jistý, jestli ještě někdy bude mít podobnou možnost. Rozhodl se podle vlastního srdce.

„Dobře, neotevírej mi. Jen mě, prosím, poslouchej. Můj seznam je maličko delší. Jako první věc jsem se chtěl omluvit. Choval jsem se jako totální idiot. Dneska jsem si znovu přečetl te dopis a všechno mi došlo. Vždycky jsem tě bral jako mladší ségru mýho nejlepšího kamaráda, i když mi mělo dojít už tehdy, že jsi to byla ty. Nebýt celé téhle události, nikdy bych si to neuvědomil. V posledních letech jsem nebyl nejelpší variantou vlastního já, což chápali všichni okolo mě, jen ne já sám. Postavil jsem si okolo sebe hadby, které neměly nikoho připouštět blíž. Naneštěstí ani moje nejbližší. Jenže pak ses mi vrátila do života jako neřízená střela, která veškeré moje hradby smetla do kanálu. Ale chápu, pokud to máš jinak."

David si opřel čelo o svou ruku, kterou měl položenou na rámu vstupích dveří. Uvnitř se ozvalo zašramocení klíčů v zámku. Ve dveřích se objevila dlouhovlasá blondýnka, kterou David nikdy předtím neviděl. Snažila se mu španělsky vysvětlit celou situaci, ale
David jí nerozumněl ani slovo. Raději se v angličtině rychle omluvil a vydal se po schodech k východu. Žena si vzala klíče, zabouchla za sebou dveře a rozběhla se ke schodišti. Za Davidem se ozvala lámaná angličtina.

„Počkej! Ty jsi David? Mariana se brzy vrátí, má nějakou schůzku. Nechceš jít dovnitř a počkat na ní?"

David po chvilce přemýšlení ženinu nabídku přijal. Nemohl couvnout, už ne.

***

Mariana přecházela před zasedací místností tam a zpátky. Vždycky si mysela, že tahle nabídka nikdy nepřijde. Teď  ji měla před sebou a netušila, co by měla udělat. V hlavě si zrekapitulovala posledních pár měsíců i fakt, že David co nevidět odletí do zahraničí za prací. Byl by blázen, kdyby takovou nabídku nevyužil. A ji tu vlastně nic nedrželo. Zhluboka se nadechla a vrátila se zpátky do zasedací místnosti. 

„To bylo rychlé. Už ses stihla rozhodnout?" zeptal se Marianin šéf s úsměvem ve tváři.

„Ano, Marku, tu práci beru," vyhrkla ze sebe Mariana.

„V tuhle odpověď jsem doufal, proto jsem teď tak trochu napřed. Takže tvůj přesun do Helsinek nebude dlouho trvat. Troufnu si říct, že si klidně můžeš jít zabalit."

Cestou domů ještě nahrála Millie zprávu, aby se připravila na oslavu jejího odjezdu do Helsinek, a zbytek cesty přemýšlela nad organizací své plánované cesty.

***

Emily, tak se jmenovala Marianina kamarádka, Davidovi uvnitř uvařila čaj a nehodlala jen tak usrkávat z hrnečku. Byla až příliš zvědavá na to, co se vlastně stalo. Mariana k ní v tomto ohledu moc sdílná nebyla.

„Ty jsi ten David, že? Myslela jsem si, že jste se několik let neviděli. Proč jsi vlastně přišel?" zeptala se zvědavě a usrkla si svého čaje.

„TEN David? Takže  jí o mě musela něco říct," proběhlo Davidovi hlavou. Zhluboka se nadechl a vyklopil Emily vlastní verzi příběhu.

„(...) Takže to je ve zkratce všechno. Proto jsem tady. Kdybych nebyl zabedněnec, mohl jsem si to přiznat dřív a tohle divadlo bych si odpustil."

Emily rychle napsala Marianě jak dopadla schůzka a odběhla do kuchyně pro něco k jídlu, protože Davidovo povídání bylo delší a delší. Na stole jí zapípal telefon. Emily položila talířky na stůl a spustila nahranou zprávu od Mariany.

„Ahoj, promiň, že nahrávám zprávu, ale nemůžu zrovna psát. Schůzka dopadla skvěle. Marek mi nabídl práci v Helsinkách a já ji vzala. Takže se připrav na oslavu! Za chvilku budu doma."

David ztěžka polknul. Jak si vůbec mohl myslet, že by s ním mohla odletět za oceán? A proč by čekala na něj, když stejně musela žít svůj vlastní život? Teď mohl udělat jen jednu jedinou věc. Nechtěl jí stát v cestě, i kdyby to mělo znamenat tohle. Musel ji nechat jít svou vlastní cestou.

„Davide -" Emily se snažila najít správná slova, ale na mysl jí nevyvstalo vůbec nic. David se smutně pousmál.

„To je v pohodě. A omluv mě, musím si zavolat," odvětil a vydal se směrem do kuchyně, kde se rozhodl učinit rázný krok. Druhá strana přijala hovor téměř okamžitě.

„Beru to. Papíry máš za hodinu na stole. Dřív to nestihnu."