Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Kapitola 19 - Jak mi tohle vysvětlíš?

„Seš si jistá, že je tohle správná adresa?" zeptal se zmateně David. Navigace je totiž dovedla k velké budově.

„Ano, mělo by to být tady. Proč se tak divíš?"

David překvapeně zahvízdal. Po delším hledání místa zaparkoval a zatáhl ruční brzdu.

„Jen jsem tak nějak nečekal, že zrovna on bude jednou učit na univerzitě. Vážně jak Indiana Jones. A už vůbec jsem nepředpokládal, že by to mohla být zrovna TAHLE univerzita,"

Mariana při vysedání z auta pouze protočila oči. Naučila se Davidovy poznámky přecházet bez povšimnutí, i když se někdy vážně trefil do černého. Teď měli důležitější věci na práci. Konečně jim mohl někdo říct cokoliv navíc.

Marianě v kapse začal vibrovat telefon. Při pohledu na jméno volajícího se zděsila. Byl to hovor z nejvyšších míst. Na moment zaváhala, ale nakonec hovor přesměrovala do hlasové schránky.

„Můžeme jít?" zeptal se s úsměvem David, když Mariana uklízela telefon zpátky do kapsy. Mariana s úsměvem kývla na souhlas a oba dva se vydali vstříc obrovské budově před nimi. Hlídač si jich vůbec nevšímal, přece jen se tu dnes konaly každoroční projektové dny, kdy byla univerzita v obležení studentů a externích skupin, které předváděly své firmy a produkty. Do posledního patra se oba dva dostali bez povšimnutí.

„Dívala jsem se na stránky univerzity a Roman by měl mít zrovna teď konzultace. Takže hledáme dveře číslo 425, což by mělo být pravděpodobně někde nahoře. Výš už to nejde. Vidíš někde nějaká označení dveří?" zeptala se Mariana při došlápnutí na poslední schod a očima přeběhla po celém patře. David se rozhlédl okolo sebe, aby se zorientoval v prostoru.

„Dveře číslo 425. To by mělo být někde tady," vystřelil okamžitě David, který se vydal přímo ke dveřím. Mariana se pro sebe usmála. Pan Neomylný byl zpět.

„Dobrá práce! Kdybych tě neznala, řekla bych, že už jsi tady někdy byl."

„Mám jen neomylný orientační smysl, nic víc."

„Dóóóbře. Každopádně nezapomínej, že vypadáš jako já. Takže je jasné, že se budeš muset chovat slušně. Nezapomínej na to, prosím."

„Neboj se, tvá novinářská pověst je se mnou naprosto v bezpečí. Sice nemám Machyho moc v lásce, ale rád bych se vrátil sám k sobě, takže to těch pár minut přežiju. Takže můžeme?" pousmál se a lehce zaťukal na dveře před sebou. Uvnitř se ozvalo pouze stručné pozvání dovnitř. Oba dva se zhluboka nadechli a vešli dovnitř. Mariana šla jako první, kdežto David se raději držel za ní, aby na něj nebylo moc vidět. Roman měl ještě stále pohled zabodnutý do papírů před sebou.

„Dobrý den, omlouváme se, že jsme si nedomluvili schůzku, ale potřebovali bychom něco prokonzultovat a celkem to spěchá. Slyšeli jsme, že jste nejlepší ve svém oboru a mohl byste nám pomoct objasnit pár nesrovnalostí," vychrlila ze sebe Mariana mezi dveřmi.

„Dobrý den, tak se posaďte, zrovna mám chvilku čas. S čím vám mohu poradit?" zeptal se Roman a konečně svůj pohled přesunul na právě příchozí. Náhle ustrnul v pohybu. Osoby před sebou by nečekal ani v nejdivočejších snech.

„David Svoboda? Jak můžu pomoc naší vycházející hvězdě? A kdo se to schovává tam vzadu?"

David neměl na výběr a vykoukl zpoza Marianiných zad. 

„Ahoj, Romane. Ráda tě vidím. Mohl bys nám, prosím, pomoct?" zašvitořil David jak nejmileji mohl, i když se mu slova „ráda" a „prosím" příčila v krku. Na Romanově tváři se objevil úsměv.

„Ahoj, Mariano. Neviděli jsme se od školy. Jak se máš? Vás dva bych tu spolu nečekal. Proč bych vám měl vlastně pomáhat? Zrovna ty jsi mi nikdy nenechal jen tak, Davide. Tohle je nějaký další vtípek?" zeptal se podezíravě Roman a střídavě sledoval Marianinu a Davidovu tvář.

„Není to žádný vtip, vážně bychom potřebovali pomoc. Osobně si myslím, že byste konečně mohli zakopat válečnou sekyru. David už dávno není ten pitomeček ze střední, který by se ti měl omluvit. Klidně si Davida dál nenáviď, nikdo z nás ti to nebude mít za zlé, ale já bych opravdu potřebovala tvoji pomoc."

„Hele, Machys, klidně odtud vypadnu, stačí jen říct. Na střední jsem byl totální kretén, to má tady Mariana pravdu. Choval jsem se k tobě děsně, nenechal ti nic zadarmo a vlastně bych se měl omluvit spoustě lidí. Tak bych alespoň chtěl začít tady. Omlouvám se ti za všechno, co se tě kdy dotklo, ublížilo ti nebo jen pokazilo náladu. Vážně se snažím být lepším člověkem a rád bych zakopal tu válečnou sekyru, kterou mezi sebou máme. Mohl bys nám teď, prosím, pomoct s tímhle?" vychrlila ze sebe Mariana a podala Romanovi do rukou deníček se symboly, které Roman hned začal zkoumat. David jen nenápadně Marianě potichu poděkoval.

„Tak dobře, co tu máme. Vypadá to jako upravené řecké či etruské písmo, ale i v tom by mohla být potíž. Pravděpodobně to budou runy, ale v tomhle stavu je to hodně špatně čitelné. Je to kombinace anglosaského a vikingského futharku.“

„Co to pro na znamená? Dalo by se to přečíst?“

„Samozřejmě by se to dalo přečíst. Jen bych na to musel mít chvilku čas, jenže já mám za pět minut přednášku. Nechte mi to tady a já se na to podívám, dobře? Dám vám vědět.“

„Děkujeme, Romane. Vážně nám to moc pomůže. Tady máš moje číslo a zavolej, až cokoliv zjistíš,“ dodal David a podal Romanovi Marianinu vizitku.

Oba dva byli již na odchodu s novými poznatky, které je zatím nikam neposunuly, když se za nimi ozval Romanův hlas.

„Davide, počkej. Taky bych se měl omluvit. Mám taky pár věcí, na které vůbec nejsem pyšný. Měl jsem ten dopis dostat zpět, ne ho nechávat přečíst Tereze. Jen díky tomu se dozvěděla informace, které tě nakonec přesvědčily, že ten dopis napsala ona. Marianě tenkrát ten dopis vypadl ze sešitu během přesunu na druhou budovu a já si ho nechal. Neměl se k němu nikdo dostat, ale moje ségra nikdy neměla Marianu s tvou sestrou ráda, proto když čmuchala v mém pokoji, dopis ukradla. Nakonec se dostal k Tereze, ale to jsem se dozvěděl na poslední chvíli. Měl jsem zasáhnout a zachránit tě od Terezy, ale ten den jsi mě vážně vytočil a taky jsem nechtěl, abys mi Marianu sebral úplně.  Omlouvám se vám oběma. A jak vidím, stejně jste si k sobě našli cestu i bez nějakého dopisu. Rád jsem vás viděl," dodal ještě a během chvilky zmizel pryč. David měl spoustu otázek, ale tento plán vycházel pouze do chvíle, než před nimi ze dveří vyšel postarší pán v bavlněném svetru. Mariana si stihla všimnout pouze titulu na dveřích.

„Dobrý den, Davide! Jak se Vám vede? Moc rád Vás tu znovu vidím!"

„Dobrý den, pane profesore. Také Vás rád vidím," vychrlila ze sebe Mariana nejistě. Nevěděla o tomto člověku vůbec nic, naštěstí on začal mluvit dřív, než mohla cokoliv pokazit.

„Slečno, tohoto chlapce se držte. Lepšího studenta jsem nikdy neměl. Jeho závěrečná práce byla jednou z nejlepších, které jsme tu kdy měli. Právem obdržel rektorskou cenu."

„Nebojte se, pane profesore. Nehodlám se ho jen tak zbavit. I David o Vás vždy hovořil jen v superlativech. Hodiny s Vámi ho bavily nejvíc, co jsem tak pochytila. Jinak by u Vás přeci svou závěrečnou práci nepsal. Neradi bychom Vás zdržovali,  máte jistě další přednášku."

Profesor si je s úsměvem prohlédl a po pohledu na hodiny nad schody se málem polekal. Sice nikam nespěchal, i když měl přednášku, ale nakonec se rozloučil a vydal se směrem do učebny.

„Davide, nechtěl bys mi něco vysvětlit?" zeptala se se zaujetím Mariana, když scházeli po schodech zpátky dolů. David se jen zašklebil.

„Klidně, ale nejdřív budeš vysvětlovat ty. Měl Machys pravdu? Vážně byl ten dopis od tebe?" zeptal se David a Mariana se zarazila. Musela mu to nějak vysvětlit, ale tentokrát se rozhodla, že mu nebude lhát.