Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Kapitola 29 - Staré vzpomínky, nové začátky

*** O několik měsíců později ***

„A David Svoboda dnes znovu předvedl, co jeden český chlapec s neskromným snem dokáže! Společně se zbytkem svého českého útoku rozhodl o výhře Toronta na ledě Washingtonu v poměru 5:2."

Mariana vypnula televizi. Několikahodinový časový posun jí nedělal moc dobře, ale slíbila Liborovi, že se alespoň tentokrát bude dívat naživo. Neuběhlo moc času od ukončení zápasu, když Marianě se na telefonu rozsvítil příchozí videohovor.

„Tak jak se ti líbil zápas?" ozval se Libor z telefonu. Na tváři měl obrovský úsměv. Mariana se zašklebila.

„Skvělý zápas, dobře sehraný tým. Ale to víme dávno. Brácho, proč mi ještě teď voláš? Aby ses ujistil, že jsem se opravdu dívala? Nechci prudit, ale momentálně jsou tady tři hodiny ráno."

„Dobře, zrychlím to. Nedošlo mi, že jsi pořád v Helsinkách. Občas zapomínám, že už nejsi doma."

„Brácho -"

„Jo, už se k tomu dostávám. Blíží se konec play-off, to moc dobře víš. A ještě ke všemu bude mít Adam narozeniny a blíží se i ty Lenčiny. Chci, abys přiletěla. Bude velká oslava."

Mariana se zhluboka nadechla. Chtěla po dlouhé době vidět svého brášku a jeho rodinu, ale workoholik hluboko uvnitř její hlavy nechtěl povolit. Za Liborem se začaly ozývat další hlasy.

„Libore, já fakt nevím. Poslední dobou nic moc nestíhám."

Liborova tvář se během minuty změnila z usměvavého klauna na škleb připomínající Pennywise. Marianě mohlo být jasné, že ji bude dál přesvědčovat a snažit se, aby stejně nakonec kývla na souhlas.

„Neblbni, ségra. Naši taky dorazí. Podařilo se mi přesvědčit mamku, aby nasedla do letadla. Můj syn má jeden rok jen jednou za život."

„Fajn, vynasnažím se. Ale nic neslibuju."

Hlasy v pozadí Liborova hovoru se ozývaly minutu od minuty hlasitěji. A jeden z hlasů, které Libora popoháněly, Mariana moc dobře poznávala.

„Já to věděl! Posílám ti letenku do mailu! Měj se, sestřičko!"

Libor s šibalským úsměvem ve tváři rychle zavěsil. Během pár vteřin jí zapípal e-mail s letenkou. Její bratr byl vážně rychlík, když šlo o objekty jeho zájmu. Mariana jen zakroutila hlavou, položila mobil na noční stolek a konečně šla spát.

***

„Mariano, stejně tě najdu. Přede mnou se neschováš. Víš, že v hledání lidí jsem nejlepší," ozval se zahradou mužský hlas. Nechtěla s ním mluvit. Pokaždé ji dokázal něčím rozzlobit. Znali se spolu od útlého věku, ale stejně jí dokázal pekelně lézt na nervy. Tentokrát byla schovaná na svém nejoblíbenějším místě v zahradě. Jejich slova ji bolela. Adam, jeden z Liborových nejlepších přátel a člen týmu, se k ní choval jako k malé holce, ale to už dávno nebyla pravda. Marianin bratr Libor nebyl k nalezení, samozvaná kamarádka Tereza jevila zájem spíš o Libora než o svou kamarádku, Adam s Davidem měli lepší věci na práci než hlídat jednu ubrečenou holku a Marianin bratr na svou partu dávno čekal v klubovně, jen to nikomu neřekl.

„Mariana už zase někde bulí, jak mimino. Ta holka vážně nic nechápe. Nepůjdeme si zaplavat, kluci?" zeptala se Tereza s úšklebkem.

„Nech ji bejt. Přece si nebudeš hrát s malou holkou. Na to ti je dost, nemyslíš?" ozval se druhý hlas.

„Jdi někam, Adame. Máme ji hlídat, jestli vám to nedošlo. Kde je vůbec Libor?"