Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Kapitola 18 - Rituál?

Ráno se David probudil o dost dřív než Mariana. Po včerejším dni se tomu ani nedivil. Zvládnout jeho každodenní rutinu a ještě k tomu jeho bláznivé kamarády chce trénink. Potichu se vytratil z místnosti, aby si mohl jít zaběhat. Dělal to tak každé ráno a následná sprcha ho probudila úplně. Mariana tou dobou ještě vyspávala. Neměl v plánu ji probudit, jen se odebral do své ložnice, kde se prohraboval dalšími dokumenty, které o tématu studny přání v jejich městě měli. Mezi haldou papírů narazil i na deníček, který při oslavě vzali z domečku na stromě. Nalistoval znovu stránku, kde byly překresleny různé symboly. Nemohl si pomoct, ale tyhle symboly již někde viděl, jen to nebylo tady. Tím si byl naprosto jistý. Sáhl po jedné z nejstarších knih a začal v ní listovat. Paměť ho nešálila. Hned u rituálu, který včera objevil v různých obměnách v několika knihách, bylo nakresleno několik těchto symbolů. To nemohla být náhoda. Tentokrát už musel přijít na to, co ty symboly vlastně znamenají.

„Co tu blbneš?" ozval se rozespalý hlas mezi dveřmi. David zvedl svůj zrak od knížek a pohledem vyhledal hlas, který ho vyrušil.

„Dobré ráno, Růženko! Něco jsem našel. Pamatuješ na ten deníček, který jsme našli v domku na stromě?"

„Co je s ním? U té věštkyně jsem se nestihla ani zeptat na ty symboly, jelikož sis z toho celou dobu dělal srandu,"

„Dobře, dobře, omlouvám se. Neměl jsem si z toho dělat legraci. Právě jsem ty symboly našel u jednoho z rituálů, které bychom mohli vyzkoušet. Naneštěstí pořád nevíme, co znamenají,"

David se podrbal na zátylku. Marianě se v hlavě téměř okamžitě promítly veškeré rituály, které kdy ve svém životě viděla. Jen ze vzpomínky na některé z nich se jí dělalo špatně.

„Jestli některý z těch rituálů zahrnuje podřezání slepice, koupání se v krvi nebo tanec okolo ohně, tak do toho nejdu. V tom se mnou nepočítej," zašklebila se nad tou představou Mariana. David se jen uchechtl. Moc dobře si pamatoval, jaké rituály se v knihách objevovaly.

„Neboj, tohle všechno zahrnuje jenom jeden. Nebo jich je možná deset. Ale všechno dohromady jenom jeden. Vážně! Tak jako tak jsou tu i další, které vypadají jednoduše. Potřebuješ jen staré oblečení, fotky, nějaké vůně a oheň. To by šlo, co myslíš?" zeptal se zamyšleně a ani nepostřehl lehké rozčarování na Marianině tváři.

„Proč ne? Zní to jako skvělý nápad!" odpověděla ironicky, ale toho si zaneprázdněný David ani nevšiml.

„Takže to mám připravit? Musíme tu být samozřejmě oba, jinak je to k ničemu," pokračoval dál, i když jeho nápady s rituály Mariana nehodlala brát moc vážně.

„Jasně! A hasiče mám zavolat hned, nebo necháme tvůj krásný byteček shořet? To by určitě tomu rituálu pomohlo!" přisadila si ještě víc sarkasticky Mariana. Až tehdy Davidovi došlo, jak se k jeho nápadu Mariana staví.

„Ha, ha, ha. Jsi vážně vtipná! Takže co? Máš lepší nápad?" zabručel, když zaklapával poslední knížku.

„Co nejdřív zkusit rady od věštkyně, když už jsi její návštěvu tak krásně zhodnotil předem? Rituální vyhoření tvého bytu můžeme zkusit jindy. A už vůbec nemáme páru, co jsou ty symboly. A mám nápad, kdo by je mohl znát. Pamatuješ si na Romana Machálka?"

David se zamyslel. Ano, možná tu samozvanou věštkyni bojkotoval, ale co když vážně měla pravdu? Ano, zkoušeli různé věci, aby se dostali do normálu, ale nic jim doteď nepomohlo. Co když si vlastně její slova vykládali celou dobu špatně? A proč vůbec Mariana zrovna teď vytahovala toho pitomce Machálka?

„Ten Machálek, který hrával rugby? Pamatuju si, že za tebou vždycky pálil,"

David si přejel prsty po kořeni nosu. Byla to pravda, jen Libor nechtěl, aby na jeho malou sestřičku někdo sáhnul. A na týpky, kteří se kolem Mariany motali, měl nějaký zvláštní vnitřní radar. Mariana se na Davida zaraženě podívala. V hlavě jí začala zapadat kolečka dohromady.

„Co to plácáš? Vždycky se mi skoro vyhýbal. Nejdřív byl milý, ale pak se začal chovat strašně divně,"

David se zhluboka nadechl, protože teď už to stejně musel říct. Mariana by tyto informace dostala tak jako tak. A nechtěl, aby musela používat násilí na jeho milované tělo.

„Protože mu tvůj brácha nejednou vyhrožoval. A když se mu jednou snažil rozbít hubu, Machálek ho pěkně zmastil. Ale účel to splnilo. Tvůj brácha byl tak nějak šéf, takže bez jeho svolení si nikdo nedovolil vůbec nic. Respektovali to naprosto všichni, i když se jednalo třeba o týpka jako je Machálek. A hlavně když šlo o Liborovu malou sestřičku. Tys to nevěděla?"

Mariana se zarazila. Tak proto se k ní skoro každý na škole choval tak divně. A mohli za to tihle dva pitomci. Měla vážně chuť Davidovi něco provést, ale naneštěstí měli hodně věcí k řešení, takže pomsta musela počkat.

„Ne, nevěděla. Kdyby nebyl brácha ve stavu, ve kterém právě je, asi bych mu něco nepěkného udělala. Bože, trvalo to dlouho?"

„Zastrašování všech kolem? Ani ne. Jen celé tvoje studium. Ale to je teď jedno. Proč jsi vytáhla Machálka zrovna teď?" zeptal se David na něco, co ho tížilo od vyslovení Romanova jména. Nikdy s ním neměl dobré vztahy a za celou dobu, kterou se neviděli, se situace určitě nezlepšila.

„Pokud vím, tak je z něj odborník na historii a symboly. A věnuje se i mrtvým jazykům. Mohl by nám poradit," vysoukala ze sebe Mariana rychle a čekala na salvu nadávání. Romanovo jméno objevila před nějakou dobou, ale nebyl vhodný čas, aby o něm Davidovi řekla. Ti dva se na škole neměli v lásce a nemyslela si, že by se mohla situace zlepšit.

„Děláš si srandu? Ty máš celou dobu v záloze českého Henryho Jonese Juniora a necháš ho až pro stav nouze?"

„Nechávám ho na stav nouze, protože jsem se to dozvěděla až nedávno. Jinak by byl jasná volba hned. Viděla jsem jeho jméno v jedné publikaci, jen mi to hned nedošlo. Až když jsem si ho našla na netu, tak mi to secvaklo. A pokud vím, neměl jsi ho rád,"

„To je teď vedlejší. Ber deník, napiš si adresu a jedeme," zavelel David najednou a posbíral několik knih. Mariana stále nechápala. Jak se v něm najednou objevila stránka, která dokáže požádat o pomoc i člověka, kterého nemá rád? Tohle by ještě před pár měsíci neudělal.

„Počkej, jako jen tak? Bez ohlášení?" zeptala se znovu Mariana, když trhala papírek, kam napsala Romanovu adresu. Vložila ji do deníku a běžela ke dveřím. David už byl připravený.

„Tebe nevykopne a já si nějak poradím. Takže jedeme," zabručel David znovu a otevřel Marianě dveře od bytu. Roman byl teď jejich poslední naděje. Jinak by se na to všechno mohli vykašlat. Jenže tihle dva se nehodlali vzdát.