Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Epilog

***O rok později***

Mariana tehdy domů přiletěla sama. David už tam na ni měl dávno čekat, ale nikde ho nemohla najít. Po zapnutí telefonu jí přišla zpráva.

Miláčku, doufám, že jsi v pořádku. Někde se něco pokazilo, proto je můj let o pár hodin odložen. Vím, že jsi pravděpodobně v letadle, proto píšu zprávu. Psal jsem Alexovi, postará se o tebe do té doby, než dorazím. Budu tam hned, jak bude možnost odletu. Miluju tě. xxx – D.

Právě jsem přiletěla. Hlavně se opatruj, ano? Jen doufám, že tentokrát můj pobyt u vás doma nezpůsobí potíže na všech frontách. Taky tě miluju. xxx – M.

Jen co tu zprávu odeslala, skoro okamžitě volal zpátky.

„Ahoj, Mariano. Jsem rád, že jsi odepsala. Trnul jsem strachy, jestli se ti něco nestalo. Sice bych to nejraději udělal sám, ale trčím ve Washingtonu, proto jsem poprosil Alexe, aby tě odvez k nám domů."

„Ahoj, Dave. Já to nějak přežiju, znáš mě. A kam jinam než k vám domů, by mě měl Alex vozit? Chybíš mi, zlato. Měla bych jít, ať Alex nečeká dlouho."

„Jasně, běž. Taky mi chybíš. Za pár hodin jsem u tebe. Uvidíš sama. Pozdravuj Alexe."

Když se Mariana konečně vyhrabala z letiště, podařilo se jí na parkovišti najít Alexe. Úsměv měl od ucha k uchu a směřoval přímo k ní.

„Ahoj, Lexi," usmála se, objala ho a dala mu pusu na tvář.

„Ahoj, Mari. Jsem rád, že jsi tady. Bude to skvělý prodloužený víkend. Ukaž, pomůžu ti s taškami. Ozval se ti?" zeptal se Alex, když jí pomohl s taškami do auta.

„Před chvilkou volal. Mám tě pozdravovat. Jen doufám, že dorazí dřív, než budu obětována celé vaší partě."

„To bude v pořádku, věř mi. A kdyby něco, ještě jsem tu já. Pokud nebudeš chtít, potkat se s nimi nemusíš," řekl, poklepal se na hrudi a zasmál se.

Alex Marianě odnesl věci do Davidova pokoje, rozestlal jí postel a vrhli se na prohlídku města. Alex ji bral do různých zákoutí, kde se skrývaly útulné obchůdky, kavárničky a tak dále. Strávili tam skoro celý den. Když se vrátili, dům byl stále prázdný. Jen fanoušci byli velice vlezlí. Od klábosení Alexe s Marianou vyrušilo zastavení auta před domem.

„Připravená?" zeptal se Alex s úsměvem. Mariana jen doufala, že má pravdu. Když ji pánové uviděli, nebyl to ten pohled, který měli vždycky.

„Zdravím. Ráda vás zase vidím," řekla zdvořile a podala jim ruku. Jeden z přítomných ji objal.

„Vítej u nás, Mariano. Jsme rádi, že tě tu zas máme. Nemáš hlad? Nabídl ti vůbec Alex něco? Doufám, že přespíš u nás. Davidova postel je volná."

Mariana celou dobu jen zírala.

„Hlad nemám, děkuji. Alex je dobrý hostitel. Každopádně děkuji, že tu můžu zůstat. David totiž přiletí až někdy v noci."

„To je samozřejmé, už jsi přeci naše. Kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct," dodal Mike s úsměvem. Tak tohle byl pro Marianu ten nejpodivnější rozhovor ze všech. Ne všichni přítomní ji dříve přijali dobře. Proto byla zaskočena jejich přívětivým chováním. Chvilku společně klábosili v obýváku, ale Mariana se co nejdříve vydala do koupelny, aby se konečně po dlouhé cestě mohla zachumlat do Davidovy postele. Tomu ještě před spaním poslala zprávu.

Nevím, kdy si to přečteš, ale stýská se mi. Hrozně moc. Snad už sedíš v letadle. Dobrou noc, Davide. Miluju tě, xxx – M.