Půjč mi svůj život [DOKONČENO - Proces oprav]

Kapitola 9 - Pan Dokonalý

Mariana se došourala zpátky do obýváku. Nechápala, kde se v ní vzala veškerá síla, kterou právě použila a poslala Roberta do patřičných míst. Posadila se na gauč, přitáhla si deku až pod krk a  zadržovala slzy. Nechtěla ho vidět, netoužila po dalším setkání a už vůbec ho nechtěla u sebe doma. Naštěstí jí pomohl David, i když o tom sám nemohl vědět.

„Jsi v pohodě?" zeptal se a podal jí skleničku vody. Mariana byla zralá spíš na sklenici vodky, ale neodmítla ani vodu. Smutně se na Davida pousmála a pátrala v paměti, proč se vlastně vzájemně tak dlouho nenávidí.

„Promiň, nechtěla jsem dělat scény. A ne, nejsem v pohodě. Proč už mi konečně nedá pokoj?" odvětila a rozplakala se. David jí ze stolu podal balení kapesníčků.

„Tak už mi konečně povíš, co se stalo?" David nebyl zvyklý, že by před ním kdokoliv brečel. Dlouho bydlel sám, rodinu moc často nenavštěvoval a ženy z jeho bytu mizely ještě před snídaní.

„Dobře, povím ti krátkou verzi. Nevím, kde bych měla začít. Začnu od začátku, abys to pochopil. Když jsme se poznali, Robert vůbec nebyl takový, jako je teď. Poznali jsme se na vysoké, když jsme spolu měli několik přednášek. Ten den, když jsme se poznali, přišel již po několikáté pozdě na přednášku. Rychle se posadil na nejbližší volné místo, které bylo vedle mě a zapnul počítač. Zrovna jsem si psala poznámky, když mu notebook kleknul. Dali jsme se do řeči a já mu slíbila ty své poznámky. Od té doby jsme si psali a nikdo nás neviděl od sebe. Po nějaké době mě pozval na rande, a nakonec jsme spolu začali žít. Po vysoké mě požádal o ruku, ale nikomu jsme o tom neřekli. Tenkrát byl úplně jiný. Když jsme se jednou večer vraceli domů, měli jsme autonehodu. Robertovi do cesty vběhla zvěř. On strhl volant, ale na mokré vozovce dostal smyk. Auto se několikrát otočilo kolem své osy a skončilo na střeše v nedalekém poli. Od té doby se změnil. I předtím měl problémy s ovládáním vzteku, ale nikdy to nedošlo tak daleko, aby na mě vztáhl ruku. Jenže po té nehodě začal pít. Alkohol jeho agresivitu samozřejmě ještě podněcoval. Tu noc se opravdu příšerně opil. Byli jsme venku s přáteli, kde jsme se skvěle bavili. Před ostatními byl skvělý společník, ale v soukromí to tak veselé nebylo. Tehdy se pohádal se svým kamarádem Honzou, se kterým se venku na parkovišti popral. Doma se situace ještě zhoršila. Ten večer mě poprvé uhodil. Naštěstí jsem se stihla zamknout v koupelně, kam se nedostal. Když usnul, odešla jsem pryč. Nikdo o téhle stránce našeho vztahu nevěděl a ještě pořád neví, takže se na něj pořád dívají jako na ideálního budoucího zetě.  Doufala jsem, že tahle kapitola života už je dávno za mnou, proto jsem je nechala v nevědomí. Když se po nějaké době Robert znovu objevil, ignorovala jsem varovné signály v hlavě a vrátila se k němu. Prostě jsem naivně uvěřila jeho řečem o tom, jak se změnil. Když mě zmlátil téměř do bezvědomí, objevila se u nás naštěstí moje nejlepší kamarádka, která mi zavolala záchranku. I přes její naléhání jsem Roberta neudala. Teď už vím, že to byla chyba," Mariana končila svůj monolog se slzami v očích a hlas se jí chvěl. I po takové době se ho ještě bála, ale již to nebyl tak velký strach, jako když s ním žila.

David celou dobu pozorně poslouchal. V určitých fázích vyprávění bylo snadné odhadnout jeho myšlenky. Jen při Robertově jméně automaticky zatínal ruce v pěst. Chtěl jí na to odpovědět, prostě jen něco říct, ale nenacházel slušná slova. Když už se nadechoval, že konečně něco řekne, ozval se telefon. Davidovi pípla smska.

TSK: Daví, kde jsi? Čekám na Tebe. Marcel právě odešel. Mám volný byt!

David se zašklebil na displej telefonu před sebou. Zrovna neměl náladu řešit nějakou bláznivku a už vůbec do toho nehodlal zatahovat Marianu. Zprávu v rychlosti smazal a telefon položil zpátky na stůl. Jenže ten blikal každých pět minut jako splašený.

„Klidně si to vyřiď, zlobit se nebudu," Mariana se na Davida pousmála. 

„Není to nic důležitého. To klidně počká a v tvém těle bych to stejně nevyřešil. Teď bychom spíš měli vyřešit tu nadcházející oslavu. Oba dva tam musíme a tvůj dokonalý ex tam bude taky. Takže bych měl pro tebe návrh," David se šibalsky usmál.

„Co navrhuješ?" zeptala se Mariana zvědavě. Čekala od něj spoustu různých věcí, ale tohle opravdu ne.

„Říkal jsem si, že když to máme tak krásně naučené, byla by škoda to nechat jen tak zapadnout. Takže ti nabízím své služby,"

„Kde je háček?" zeptala se Mariana podezíravě. David nikdy nic nedělal jen tak.

„Zítra nastoupíš do zápasu a pokusíš se přežít bez zranění," David se znovu usmál. Mariana k němu natáhla ruku a oba si potřásli na znamení souhlasu.

„Vtipálku. S mým hokejovým uměním se na led nedostaneš ani v roce 3480. Ale když si chceš utrhnout ostudu, nemám nic proti. Jen je tu jeden problém. Co když někomu z nich dojde, že já nejsem ty?"

„A co bys jim asi tak chtěla říct? Čau kluci, nejsem David, chovejte se slušně? Neboj se, nic nepoznají. Kdyby něco, budu na tribuně,"

„Ale -" spustila Mariana okamžitě, ale David ji nepustil ke slovu. Měl totiž ještě něco, co jí musel vysvětlit.

„Žádné ale. A ohledně kluků. Mám několik rituálů, které bys měla znát. Dělám je před každým zápasem, takže ty budeš muset taky,"

„Dobře a o co jde?" zeptala se Mariana zvědavě. Spousta hokejistů byla pověrčivá, ale u Davida to nějak neočekávala. David se pousmál.

„Tak začneme, ale nesměj se. Nejdřív si dám toust s máslem a marmeládou. Jakmile si připravím hokejku, nikdo na ni nesmí sáhnout. S tím souvisí i to, že musí být stranou od hokejek brankářů. S klukama máme společné to, že si před zápasem zakopeme. Vždycky si nazouvám jako první pravou brusli. Při rozbruslení se protahuju pokaždé u modré čáry. A přicházím minimálně dvě a půl hodiny před vhozením puku,"

„A tohle všechno mám zítra udělat a ještě v pořádku odehrát zápas? Takže když si obuju brusle obráceně a nebudu u modré, jsme prozrazeni. Jasný, pohodička," Mariana se hystericky zasmála, ale David stejně trval na tom, aby všechny jeho rituály dovedla do zdárného konce.

Druhý den byla Mariana nervózní. Nechtěla Davidovi zničit celou kariéru, i když by si s tím poradil klidně sám. Celodenní rutina Marianě uběhla rychle a byl tu odpolední zápas. A ona musela do hry.