Ten Pravý 2 (Ben Cristovao)

44. Část

Benny: Ahoj lásko, jsi v pořádku?
Já: Jo, zítra to jdeme nahlásit, takže nepůjdu do školy.
Benny: Jo já vím. Drake mi psal, to zvládneš.
Já: Nechtěla jsem, aby to někdo další věděl a už vůbec ne lidi ze školy a moji rodiče.
Benny: Promiň zlato.
Já: To neřeš, to je v pořádku, už půjdu spát, dobrou, miluji tě.
Benny: Já tebe lásko, dobrou.

Ráno jsem se probudila s hroznou bolestí na hrudi. Vůbec se mi nechtělo na polici, nechtělo se mi vůbec nic, ale musela jsem vstát a jít na snídani.

,,Tak můžeme vyrazit?" zavolal na mě táta. ,,Jo, můžeme." seběhla jsem ze schodů. ,,Nebuď z toho nervózní zlato, děláme to pro tvé dobro, věř mi, že až toho hajzla udáme, bude ti líp." uklidňoval mě taťka a já na něj jen kývla hlavou.

Vyrazili jsme a mě rozbolelo břicho ze strachu. Myslela jsem, že snad i budu zvracet, nejsem zrovna člověk, který by jentak někomu důvěřoval. Dokážu o sobě říct komukoliv cokoliv, ale pokud jde o něco, o čem nedokážu mluviti ani ve svých myšlenkách sama se sebou, nechám si to pro sebe a jakmile na to téma dojde, začnu být hrozně odtažitá.

Těžko se mi to vyprávělo i před ředitelem a mými rodiči, natož na policejní stanici, kde se to klidně mohlo otočit i proti mně.

,,Zlato? Jsi v pořádku?" koukl na mě táta přes zrcátko. ,,Ehm, j-jo." dostala jsem ze sebe. ,,Nadčím přemýšlíš?" zajímalo ho. ,,Nad ničím." falešně jsem se usmála. ,,Zlato, jsem tvůj táta. Já poznám, když se něco děje. Mně nemůžeš lhát.",,Dobře, nemám z toho dobrý pocit.",,Uvidíš, že se ti uleví, až to všechno bude za námi. Hlavně se kvůli tomu nestresuj, ty nemáš důvod se něčeho obávat."

Zachvíli jsme stáli před policejní stanicí. Lépe se mi neudělalo, ale odsud jsem už utéct domu nemohla.

Vešli jsme dovnitř, kde seděla nějaká paní. ,,Dobrý den, chtěli bychom něco nahlásit." rozmluvil se můj táta a já si raději jen sedla na sedsčku vedle, protože mi bylo vážně příšerně.

Mojí pozornost upoutal vysoký policista, který k tátovi přišel a začal s ním mluvit. Nejen že byl vysoký, byl i svalnatý a hlavně moc pohledný. Modré oči, havraní vlasy, bezchybnou pleť, dokonalý úsměv a výrazné čelisti. Jsem z něj hotová.

,,Slečno Lynchová, pojďte prosím se mnou." vyrušil mě z mého snění právě tento policista.

Poslušně jsem šla za ní a na tátu jsem se ani neotočila. ,,Jsem Mark Wilson, tady si sedněte a já se vás zeptám na kompletně celý příběh, případně k tomu dodám pár otázek." oznámil mi policista Mark, když jsme dorazili do místnosti pro výslech.

,,Ehm.." začala jsem nervózně, ale policista Mark mě přerušil. ,,Nechcete kafe, čaj a nebo jen obyčejnou vodu? Vidím na vás, že se dost bojíte, nemáte čeho, pokud jste neporušila zákon." začal se smát, ale mně tohle moc nepomohlo. ,,Ale vážně, chcete něco přinést?" zeptal se a já jen zakroutila hlavou. ,,Dobře, v tom případě můžeme začít. Já už mluvil s vaším otcem, takže vím o co se jedná, ale potřeboval bych zo slyšet od vás."