18.

1.1K 83 3
                                    

Když na nás všechny koukl přísným pohledem, zvedl jsem ruce v obranném gesty a tiše se ještě zasmál. Pak už jsme byli opravdu všichni zticha a také se ponořili do sledování filmu. Za půl hodiny byl konec a na hodinach byl čas 23:45.

"To už je tolik?" pípl jsem a koukl na hodinky. Byla téměř půl noc.
"Hoši, já jdu spát. Jinak budu zítra nepoužitelný," vysvětlil jsem a začal se zvedat, když mě Niall stáhl zpět k sobě.
"Objetí na dobrou noc," broukl a pak mě pustil. Všem jsem zamával a vylezl do pokoje, kde jsem padl do postele.

Nevím, co se to se mnou dnes dělo, ale u toho objetí jsem se zase zamračil a odvrátil zrak. Asi jsem si na Harryho přítomnost a pozornost jenom moc zvykl. Nic jiného za tím nebude...
"Jo, já už asi taky půjdu," přidal se Liam a taky se zvedl na odchod. Postupně odešli všichni, jenom aby nemuseli uklízet. Takže to zas jednou zůstalo na mě...

Spalo se mi tak hezky, než jsem se ráno vzbudil na můj vkus až moc brzo. Bylo šest hodin, ale mně už nešlo opět usnout. Zabalil jsem se do županu, protože se mi nechtělo oblékat. Když jsem ale došel dolů, na gauči se choulila jedna postava zabalená do dek. Byl to Louis, který byl zamotaný asi v pěti dekách. Šel jsem udělat na snídani tousty a s dvěmi porcemi jsem si sedl na gauč. Počkal jsem až hodinky přeskočí na sedmičku a rozhodl se ho vzbudit. "Loueh, vstávej. Máš tu snídani."

Když jsem konečně všechno složil a uklidil, už se mi nechtělo jít schody nahoru, tak jsem si ustlal na gauči. No probuzení tak brzo jsem nečekal.
"Ještě neeee," zakňučel jsem. Oči mě donutila otevřít až krásná vůně snídaně.
"Harry?" zeptal jsem se překvapeně. "Proč mě budíš tak brzo?"

"Nechci tu být sám," broukl jsem, když po mně ale hodil blesky z očí, posunul jsem mu pod nos snídani.
"Stačí to na to, abys mi odpustil?" zeptal jsem se se smíchem. Vypadal opravdu rozespale, asi jsem ho neměl budit. Ale nechtěl jsem tady sedět jen tak.
"Odpustíš mi?"

Zrak mi z jeho usměvavé tváře padl na talíř s tousty. Povzdechl jsem si.
"Ale to víš že jo. Na tebe se stejně nedá zlobit," usmál jsem se a sedl si. Deka mi sklouzla z ramen a odhalila mou nahou hruď. Zamračil jsem se. "Ale víc než snídaně by mě potěšilo, kdybych zjistil, kam se podělo mé triko."

Stydlivě jsem sklopil pohled na svůj talíř.
"Vidím, že nejsem jediný, komu se nechtělo oblékat," broukl jsem a pustil se do jídla, no pak mi napadla jedna věc, kterou jsem se chtěl zeptat už po koncertu.
"Liam říkal, že si občas necháte udělat tetovaní na tour. Myslíš, že bych si taky mohl nějaké dát udělat?"

Pousmál jsem se a sklouzl očima po jeho županu. Přesto jsem se ale raději sehnul a hledal své triko, které jsem nakonec i našel pod gaučem. Ale Harryho otázka mě vykolejila natolik, že jsem se hlavou praštil o stůl.
"Au!" sykl jsem a koukl na něj.
"Cože?" zeptal jsem se a prohlížel si ho.

"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se ihned, protože ta rána opravdu musela bolet. Už jen z toho, jak ta rána zněla, jsem tomu věřil. Když si ale sedl zpátky, usoudil jsem, že to až tak zlé nebude.
"No víš, je to takové... Všichni tetování máte a mně to přijde super, tak bych chtěl něco i já. Možná něco malého, hezkého, nebo něco, co se mi bude líbit. Jenom jestli, by to šlo u toho vašeho tatera dohodnout."

"Jo, jsem," přikývl jsem. Chvíli jsem si ještě rukou šouchal bolavé místo, ale rychle to přešlo a bolest odezněla.
"Tetování," šeptl jsem do ticha.
"J-jo, jasně. Půjde to zařídit, o to se neboj. Jen si mě trochu zaskočil," uchechtl jsem se.
"Takže Niall zůstane jediný neposkvrněný, chudák," zasmál jsem se.

Secret little rendezvous ~ Larry ✓Where stories live. Discover now