Secret little rendezvous ~ Larry ✓

68. - KONEC

Na chvíli jsme to boli jenom já a Loui, až potom jsem si opět všiml diváků a najednou do nás narazili další tři těla. Liam mi cuchal vlasy, Niall se smál a Zayn něco říkal, nevím ani co, no všichni byli šťastní. Já si jenom přitáhl Louiho do dalšího polibku, který byl snad sladší než kdykoli předtím.
"Miluju tě," zašeptal jsem mu. Pochybuju, že mě slyšel, no asi tušil, co jsem mu chtěl říct.

Byl to skvělý pocit, když se k nám kluci vrhli a objali nás, věděl jsem, že se nezlobí. A do toho naši fanoušci, pane jo! Nemohl jsem být víc šťastný. V tu chvíli jsem raději nemyslel na následky a užíval si daný okamžik.
Ještě chvíli jsem tam stáli a objímali se, než jsme pokračovali v koncertu. To už jsem se nedržel dál od Harryho a když jsem mohl, ukradl jsem si polibek, objal ho zezadu u naší písničky Perfect nebo jej jenom držel za ruku, když jsme blbli na pódiu. Pokaždé se ozval jásot a křik a já věděl, že fanouškůn to nevadí...

Miloval jsem tohle, když jsme prostě i na pódiu mohli být sami sebou a dělat prkotiny, které nám dělali radost. A nejlpší moment nastal, když jsme spolu mohli zpívat a přitom vědět, že to říkame tomu druhému.
"Děkujeme vám!" zakřičel jsem do davu a usmíval se na všechny. "Milujeme vás!"

Byl jsem neuvěřitelně šťastný a užíval si takovýto koncert. Bylo to něco jiného a mnohem lepšího, když jsem mu mohl být nablízku. Taky to ale mohl být náš poslední koncert, vzhledem k modestu, takže jsem se snažil na ně nemyslet a pořádně si koncert užít.
"Kluci!" křikl dojatě a šťastně Mick, když jsme se objevili v zákulisí a také se na nás vrhnul, aby nás objal.
"Věděl jsem, že uděláš správnou věc," šeptl. "Jsem moc rád, že jste šťastní a nemusíte se trápit skrýváním."

Když jsme se vřítli do zákulisí, šťastně jsem Louiho políbil a nechal se přitáhnout na jeho hruď.
"Tohle bude ještě zajímavé, ale udělal si dobrou věc. LouLou," usmál se Mick a pohladil mě po zádech, zatímco mě Loui objímal.
"Už teď je z toho internet jako na trní," připoměl Aron a ukázal nám Mickův tablet, už teď plný různých článků a fotek z koncertu.

Jestli jsem si předtím myslel, že naše fotky z dovolené udělaly velké haló na internetu, tak teď na něm vypuklo hotové peklo. Internet byl plný našich fotek a článků, kterých pořád jenom přibývalo a nezastavilo se to ani večer, když už jsme byli doma a lenošili na gauči.
"Kluci, snad mi to odpustíte," pousmál jsem se na ostatní a víc obejmul Harryho. "Vím, že tohle zasáhne celou kapelu, ale už jsem tak nemohl dál."
Modest nám psal už hned po koncertu, abychom se dalšího dne ráno dostavili do jejich kanceláře...

"Nemohl dál? Ani si nezačal, věděli to o vás dva dny," zasmál se Zayn, no oba jsme věděli, že to chápe.
"Představ si, co by to tady bylo, kdybychom řekli, že to je lež. Doma byste nás od sebe neoddělili," připoměl jsem mu.
"Na tom něco je. Raději teď znesu tohle, navíc jsme rodina, musíme se podržet," přitakal Liam.
"I tak se mi nechce opět do té kanceláře. No už s tím moc nenaděláme."

"To ne, ale i tak jsem rád, že to Louis přiznal," usmál se Mick a přitulil se k Áronovi vedle něj.
"Jo, je na ně hezký pohled, viď?" ušklíbl se Niall a zadíval že na nás dva v objetí.
"Kluci, děkujeme," šeptl jsem a zabořil nos do Harryho vlasů. Chtěl jsem si vychutnat poslední chvilky takhle pokupě. Bál jsem se, že už takhle spolu nebudeme, když nás Modest všechny vyhodí...

"Ikdyby se stane, co se stane, spolu zůstávame," zasmál se Liam.
"Tak pojďte na mou hruď, všichni," rozhodl a rozpřáhl ruce. V objetí jsme zůstali několik minut a já si uvědomil, jaké štěstí máme. V tu noc jsme v objetí skončili i my s Louim. A stejně jsme i usnuli. Chvilky radosti však nahradila nervozita při čekání na náš rozsudek v kanceláři Modestu.

Bylo to tady znovu, čekali jsme v napětí v kanceláři a čekali na rozsudek smrti. Ty lidi se přímo vyžívali v tom nechat lidi čekat a dohnat je tím k šílenství... Dnes jsme čekali o něco menší chvíli, když se dovnitř dovalil muž co minule a usadil se za stůl. Všechny si nás přeměřil opravdu vražedným pohledem. A nejvíc mě.
"Myslím, že víte, proč jste tady," zavrčel.

"Protože jste včera volali, že máme dnes přijít..." zabrblal Mick, no po pohledu, který dokázal mrazit, raději zůstal potichu.
"To, co jste včera předvedli, se jen tak nevidí, pane Tomlinsone. Sám jsem si myslel, že vaše dny jsou sečteny..." začal a já Louiho popadl za ruku.
"Jak jsem se však dozvěděl, vaše ceny tímto kouskem vylétli nahoru a moji nadřízení ustoupili. Vyhráli jste."

Čekal jsem všechno: křik, pokutu, vyhazov... No tohle?
"P-prosím?" vykoktal jsem ze sebe pořád v šoku.
"Slyšel jste mě velmi dobře. Nevyhodíme vás, no vaše veřejné vystupování spolu byste měli omezit, abyste nepoškozovali naši společnost víc než je potřeba," řekl. V jeho hlase byl jemný podtón zlosti, no jeho oči se lesklí radostí... Huh, zřejmě ze zvýšené pozornosti věnované naší kapele a zvýšenému prodeji...

"Padejte mi z očí..." dokončil poté, co nám ještě několikrát řekl, že se ale nemáme příliš ukazovat. No to nám bylo jedno, mohli jsme být spolu! Mohli jsme spolu zpívat a nemuseli se schovávat ani nic řešit!
Když jsme vylezli z kanceláře, začal jsem skákat na místě a hodil jsem se Louimu kolem krku, pak Liamovi, Zaynovi, Naillovi a Mickovi.
"Tomu tam něco dali?" smál se Liam.

"Asi jo, ale vůbec mi to nepřekáží," zasmál jsem se a dál objímal všechny, co mi přišli pod ruku. Asi jsme si mohli vybrat i lepší místo na objímání a na oslavu než byla chodba před kanceláří Modestu, ovšem my byli tak šťastní, že to ani jinak nešlo.
"Pojďte, pojedeme domů," usmál se na nás Mick a setřel si jednu zbloudilou slzu z tváře. Aawww...

Usmál jsem se jako sluníčko a chytl Louiho za ruku. Něco mi říkalo, že odteď to bude jenom lepší.
"Pojďme domů," přitakal jsem a pomalu spolu s ostatními kráčel k východu. Pak do auta a domů, kde jsme celý den strávili ničím. Na druhý den ráno jsme to ovšem všichni pěkně litovali, protože Mickovi neseděl časový plán. No nám to bylo i tak jedno...

Opravdu nejlepší pocit ze všeho byl, když jsme přišli domů s vědomím, že se už nemusíme skrývat. Jasně, nemáme se až moc ukazovat a přehánět to na veřejnosti, no ten pocit, že už nemusíme lhát, můžeme být spolu a může o tom vědět svět... Ten pocit jsem si zamiloval. Stejně, jako jsem miloval svého Harryho, mé sluníčko, které mi obrátilo život vzhůru nohama ještě víc než kapela. No nestěžuju si, udělal můj život i víc šťastnějším...