Call It Magic

Kapitola dvacátá třetí

Draco se zhluboka nadechl, než otevřel dveře od krámku na Příčné a vešel dovnitř. Zvonek nade dveřmi oznámil jeho přítomnost, ale přes to byla místnost prázdná.

„Omlouvám se, ale zrovna jsem se chystala zavřít," ozval se Astoriin hlas, kdesi v zadní části krámku a následně zaslechl blížící se kroky.

„Na to tak nějak spoléhám," informoval ji, když se objevila v jeho zorném poli.

„Draco! To je mi ale překvapení," vyhrkla s úsměvem a věnovala mu rychlé objetí na přivítanou, než se odebrala ke dveřím, které zamkla. „Co tě k mně přivádí?"

„To tě nemohu navštívit jen tak?" zeptal se na oko dotčeně, ale Astoriin pohled mu jasně sděloval, že má nechat těch šaškáren a přejít k věci. Znala jej příliš dobře. „Přemýšlel jsem, jestli bychom si mohli promluvit."

„Víš, že my dva si můžeme promluvit kdykoliv," řekla jemně a rozešla se zpátky dozadu. Draco ji tiše následoval. Příliš si nerozmyslel, co by jí chtěl říct, ale věděl, že si o tom potřebuje s někým promluvit. A věděl, že ona je jediná osoba, se kterou o tom mluvit může.

„Nevím, kde začít," hlesl, když se posadili na menší gaučík v její kanceláři.

„Prostě to řekni, Draco. Víš, že já tě soudit nebudu."

„Jde o Hermionu," zamumlal nakonec jen. Astorie si určitě zbytek domyslí.

„O co přesně?" zeptala se zájmem. Tušila, že k ní Draco nakonec přijde, ale i tak byla lehce překvapená. A opravdu nadšená. Byl připravený o tom mluvit, což znamenalo, že byl připravený s tím něco dělat. Jejich plán funguje.

„Myslím, že ji mám rád," zašeptal.

Astorii to přišlo hrozně roztomilé, což by mu do obličeje říct nemohla, neboť by se do sebe okamžitě uzavřel a už se jí s ničím nesvěřil. „Myslíš? A já myslela, že tohle jsme si ujasnili kdysi dávno, ještě před tím než jsme se vzali," prohlásila s menším úsměvem.

„Ne, tos říkala ty, ale já nikdy neřekl, že ji mám rád," odporoval Draco. Moc dobře si vzpomínal na jejich rozhovory o jeho náhlém přátelství s Hermionou Grangerovou.

„Stále stejný, že? Nejde o to, co jsi mi řekl, Draco. Jde o to, co jsi dělal. Myslíš, že jsem nevěděla, že ji máš rád, když nám bylo oznámeno, že se máme brát? Že jsi nenáviděl to, že právě já jsem byla tvá nevěsta? Nikdy mě to neranilo, protože my dva jsme byli nejlepší přátelé. Ani já jsem si tě nechtěla vzít, jenže jaké možnosti jsme měli? Tehdy jsme byli ještě příliš mladí a jakýkoliv odpor našim rodičům se zdál býti nesmyslný. Ale teď jsme tady... jsme svobodní, Draco. Dostal si druhou šanci, tak proč ji nevyužiješ?" zeptala se a pozorně jej pozorovala. Zdálo se, že o jejích slovech opravdu přemýšlel.

„Co když to ale necítí stejně?"

„Tak co? Jsme dospělí, Draco. Pokud to necítí stejně, o čemž mimochodem pochybuji, prostě si o tom promluvíte a zapomenete na to. Netřeba dělat scény."

„Jsi úžasná, víš o tom?" řekl s menším náznakem úsměvu a podíval se jí do očí, aby věděla, že svá slova myslí vážně.

Astorie, na druhou stranu, musela svůj pohled sklopil, neboť věděla, že to nebyla pravda. Byla příšerná v mnoha směrech. „Ty a já moc dobře víme, že to není pravda."

„Já o tom tedy nic nevím," ušklíbl se a vstal na odchod.

„Nepodělej to."

„To nehrozí. Děkuji za rozhovor, vždycky víš, co říct."

Hermiona vystoupila z krbu a chystala se oprášit smítka letaxu, která se jí zachytila na oblečení, ale než k tomu dostala příležitost, kolem pasu je jí obtočily dvě menší ruce a ona byla uvězněna v objetí.

„Teto Mio! Chybělas mi!" vyjekla radostně Lily a Hermioně se zase o něco více zastesklo po Rose.

„Ty mě taky, beruško," řekla s úsměvem a sklonila se, aby jí mohla dát pusu na čelo.

„Tak ona žije," pozdravila ji s úšklebkem na tváři příchozí Ginny. „Myslela jsem, že se zastavíš během svého volna, ale dělala jsi mrtvého brouka," dobírala si jí rudovláska.

„Něco mi do toho vlezlo, ale teď jsem tady a po celém dni v práci se velmi těším na to slíbené kafe."

„Slyšíš to, Lily? Jeden by si myslel, že se jí po nás stýskalo, ale ona přišla jen kvůli kávě," řekla Ginny a Lily se nad tím zasmála. „Tak pojď, už jsem nám tu kávu dokonce i uvařila."

Hermiona následovala Potterovic do kuchyně a snažil se zbavit malého pocitu viny, který se v ní usadil. Věděla, že si ji Ginny jen dobírá, ale pravda byla taková, že byly předběžně domluvené na tom, že se tu Hermiona staví, jenže ta na to úplně zapomněla. Ona teď totiž nemyslela na nic jiného než na jednoho nejmenovaného blonďáka.

„Jak to jde v práci?" zeptala se, když se usadili u jídelního stolu. Lily odběhla do svého pokoje, aby jim dala trochu prostoru, ale jen pod podmínkou, že pak bude mít Hermiona jen pro sebe.

„Docela klídek, končí sezona, takže teď budu mít více volna. Až začneme po Vánocích s přípravou, Marta už bude docházet jen občas, abychom si všichni začaly zvykat na to, že už jde do důchodu," odpověděla a pořádně si svou kamarádku prohlédla. Ginny už samozřejmě věděla, proč se u nich Hermiona včera nebo předevčírem neukázala. Nehodlala se jí na to ani ptát, neboť moc dobře věděla, že by jí Hermiona neodpověděla upřímně.

„Vypadáš jinak," neodpustila si poznámku nakonec. Byla to pravda. Hermiona vypadala šťastněji. Ginny nevěděla, jak je to možné, ale přála si, aby už ji neviděla jinak, než takhle. Uvolněnou a bezstarostnou. To byly vlastnosti, kterými byste hnědovlasou dívku většinou nepopsali.

„Co tím myslíš?" zamumlala nechápavě Hermiona.

„Nic špatného, sluší ti to," řekla s úsměvem a napila se kávy. Hermiona se rozhodla to dál nerozebírat, neb nevěděla, o čem to Ginny mluví.