Blaise udělal něco, co by jako nejlepší přítel neměl. A tak se to teď snaží s pomocí jedné nejmenované zrzky napravit. Jenže, když se jim konečně podaří dostát jejich cíle, postaví se jim do cesty překážka, se kterou nikdy nepočítali.
A sice děti.
Posledních pár let manželství trávili Malfoyovi odděleně. Tudíž i každý spal ve své vlastní posteli. Když se pak Astorie začala stýkat s Blaisem, měla trochu problém zvyknout si na další osobu, která ležela po jejím boku, ale nakonec si zvykla, a to tak dobře, že vždy poznala, kdy ji její přítel zanechal v posteli samotnou.
Nebyla ještě zcela probuzena a už věděla, že je Blaise pryč. Už zase. Tohle zjištění jí okamžitě zkazilo náladu a ani se jí nechtělo z pohodlných přikrývek vylézat. Proč by taky měla? Její milý určitě opět zařizoval něco ohledně Draca a Hermiony. V posledních dnech neměl ve zvyku ani nic jiného.
Nakonec s povzdechnutím přece jen přehodila nohy přes okraj postele a zaplula do chlupatých bačkor, které měla připravené, aby se ani na vteřinu nemusela dotknout bosými chodily ledové podlahy. To pro ni byl po ránu ten největší šok.
O pár minut byla, už oblečená do lehce elegantního oblečení (kdyby ji v tomhle viděla matka, nejspíše by se zděsila, protože správná kouzelnice čisté krve chodí i doma – hlavně doma – v těch nejvíce elegantních róbách), na cestě do jídelny. Myšlenky jí ubíhaly směrem, jaký se jí ani trochu nezamlouval. Astorii nevadilo, že se Blaise tolik ponořil do té záležitosti s Dracem, ale co jí vadilo bylo to, že do toho zatáhl malou Weasleyovou. Myslela si, že to udělají spolu, koneckonců, to byl právě její nápad. A teď se začínala bát, že vztah Draca a Hermiony možná vyjde, ale za to ten její s Blaisem se rozpadne. Jen při té myšlence se jí úzkostlivě sevřelo srdce.
„Dobré ráno, lásko," pozdravil ji s úsměvem na tváři Blaise, který seděl u jídelního stolu. Odložil výtisk Denního Věštce na stůl a vstal, aby ji mohl objat a políbit.
„Jsem trošičku zaskočená," přiznala Astorie s pohledem upřený na stůl, na kterém ležely všechny pokrmy, které ráda snídávala.
„Harry mi řekl, že jsi mě v týdnu přišla překvapit, a že si byla malinko skleslá, že jsem tam nebyl. Donutilo mě to trochu se zamyslet a došlo mi, že s tebou v posledních dnech netrávím příliš mnoho času. Chybíš mi, Astorie. Proto jsem se rozhodl, že dnešní den bude patřit jen nám," vysvětlil svůj záměr Blaise a Astorii se na tváři objevil úsměv.
„Miluju tě," vydechla a spojila jejich rty v jedny. Blaise ji objal kolem pasu, zatím co ona spojila ruce za jeho krkem. Byl to vášnivý polibek a Blaise se chystal navrhnout, aby se přesunuli do ložnice, když vtom se ozval zvonek. Odtáhli se od sebe a vyměnili si zmatené pohledy.
„Nejspíše omyl," zamumlal Blaise a znovu spojil jejich rty. Astorie neprotestovala, neboť na ně nikdo nikdy nezvonil, takže předpokládala, že má Blaise pravdu.
„Blaisi! Vím, že si doma," ozval se hlas z chodby a dvojice od sebe okamžitě odskočila.
„No doprdele," skoro až vyjekl Blaise a rychle se rozběhl do předsíně.
„Máš odpojený letax, víš o tom?" zeptal se Draco, když se u něj Blaise objevil. Ten byl teď velmi rád, že ho napadlo na dnešek letaxovou síť odpojit.
„Ano vím, děkuji pěkně, ale má to své důvody, víš?"
„Myslel jsem, že bychom mohli něco podniknout," řekl Draco a úplně tak ignoroval Blaiseovo prohlášení.
„Poslyš, vím, že jsem ti dal náhradní klíče, ale to neznamená, že sem můžeš jen tak vtrhnout," oznámil mu a věnoval mu významný pohled.
Draco na něj chvíli hleděl, než mu to došlo. Koutkem oka se podíval na stěnu po jeho levé straně, ke měl Blaise věšák a opravdu tam zahlédl dámské oblečení a boty. „Ach tak, už to chápu," ušklíbl se, „tak se tedy uvidíme ve čtvrtek?"
„Jasně, počítám s tím," vyhrkl Blaise úlevně a sledoval, jak jeho nejlepší kamarád odchází.
Tohle bylo vážně o fous.
Ops! Esta imagem não segue as nossas directrizes de conteúdo. Para continuares a publicar, por favor, remova-a ou carrega uma imagem diferente.
„Není to vážné, ale v tomhle roce už si nezahraješ," informovala Hermiona svého bývalého muže, „kolik máte ještě zápasů?"
„Dva," odpověděl prostě Ron, který nebyl zvláště nadšení tím, co mu Hermiona oznámila. Ale taky věděl, že měl štěstí, že nedopadl hůř.
„To není tak hrozné. Dám ti něco na bolest, ale pokud to budeš moci vydržet, zkus to nebrat," řekla Hermiona stejně tak, jako to říkala všem svým pacientům. Lektvary v její branži jí přišly velmi návykové. To už vždy radši sáhla po mudlovských lécích s paracetamolem.
„Díky."
„Psal jsi Rose?" zeptala se, když mu podala papírek, se kterým si bude muset zajít k výdeji lektvarů.
„Ano," řekl otráveně.
Hermiona se zamračila. Nechápala, jak se mohl cítit dotčený, že se ho na to ptá, když by jí v prvé řadě vůbec nenapsal, kdyby mu to několikrát neřekla. „Máš v plánu si vzít na nějaký den Rose k sobě?"
„Jistě. Uvidíme se na tradiční vánoční sešlosti v Doupěti, ale po Vánocích si ji můžu vzít, klidně i na víc než na den."
„Dobře, tak se ještě domluvíme. Kdybys chtěl, můžeš ji se mnou vyzvednout na nástupišti. Udělalo by jí to radost. Ale neber s sebou Levanduli, prosím, víš, že se nemůžeme vystát."
„Promyslím to, ale co se týče Levandule, asi na to budete muset přijít, protože ji chci požádat o ruku," oznámil jí a Hermioně se nepříjemně sevřel žaludek. Nebyla tímto oznámení překvapená, to vůbec ne. Nebyli manželé skoro sedm let. Jen prostě nemohla překousnout, že to dal dohromady právě s Levandulí. Neměla ji příliš v lásce už na škole a kdyby šlo jen o Rona, tak by jí to bylo docela jedno, ale ta představa, že se ta ženská bude motat kolem její dcery, se jí opravdu nelíbila.
„Zase tak často se nevídáme, takže myslím, že budeme v pohodě," přinutila se říct. Jistá si tím vůbec nebyla, ale rozhodně si s ní nezačne budovat přátelství.
„Tak já půjdu. Mám se někdy stavit?" zeptal se a zastavil se u dveří, zatím co čekal na její odpověď.
„Myslím, že budeš v pohodě. Pokud nenastanou žádné komplikace, zastav se na kontrolu nějak v půlce listopadu."
