Blaise udělal něco, co by jako nejlepší přítel neměl. A tak se to teď snaží s pomocí jedné nejmenované zrzky napravit. Jenže, když se jim konečně podaří dostát jejich cíle, postaví se jim do cesty překážka, se kterou nikdy nepočítali.
A sice děti.
Hermiona váhavě následovala rámus, o kterém si myslela, že přichází z kuchyně. S Dracem si v knihovně povídali dlouho do noci a ona se dnes ráno probudila v neznámém pokoji, který byl patrně pokojem pro hosty. Nevěděla, jestli má čekat, až ji půjde Draco zkontrolovat, nebo ho jít hledat. I přes fakt, že se v jeho domě vůbec neorientovala, se rozhodla jít za ním, a proto teď následovala hluk, který jí připomínal zvuk kuchyňského nádobí.
Opatrně nakoukla do kuchyně a hned na první pohled se jí naskytlo hned několik překvapení. Draco Malfoy cosi kuchtil, zatím co po jeho boku stál skřítek. To bylo samo o sobě dost zvláštní a překvapivé, jeden by si myslel, že to bude spíše naopak. Co ale Hermionu překvapilo snad úplně nejvíce byl fakt, že ten skřítek měl na sobě oblečení.
„Opravdu to nemám udělat, pane?" zeptal se pisklavým hlasem skřítek.
„Ne, ne... Já to zvládnu, jen mi říkej, co mám dělat," odpověděl Draco tvrdohlavě, i když evidentně neměl žádné ponětí o tom, co dělat a co k čemu slouží.
„Nejspíš by sis měl sednout a přenechat tuto práci povolanějším osobám," poradila mu pobaveně a upozornila tak na svůj příchod.
„Tak já se ti snažím připravit snídani, a ty se mi směješ. To je kruté, Grangerová," řekl na oko dotčeně a Hermiona se nad tím zasmála, aby zakryla své pravé pocity. Nevěděla, jak naložit s informací, že pro ni chtěl udělat snídani. On sám.
„A ven, ničíte mou kuchyň, pane!" ozval se skřítek, než měla možnost něco říct.
Hermioně se zatajil dech a s napětím čekala, co se bude dít dál. Být tu Lucius, skřítek by za takovou drzost dostal pořádný trest.
„Ach, tak ona je to teď tvoje kuchyň a já myslel, že je moje," ušklíbl se Draco, „máš štěstí, že tvým lahodným vaflím neodolám," dodal a přešel k Hermioně, aby dal svému skřítkovi prostor k jeho práci.
„Vafle?" zeptala se s nadějí Hermiona. Ona milovala vafle.
„Jistě, tvé oblíbené, ne?" odpověděl prostě a rozešel se z kuchyně pryč. Hermiona jej následovala beze slova. Už zase ztratila řeč nad tím, jak si o ní všechno pamatoval. Bylo to už tak dávno od Bradavic. Jenže by neměla být tolik překvapená, když ona sama si pamatovala vše, co jí o sobě řekl.
„Nemohla jsem si nevšimnout, že byl ten skřítek oblečen," poznamenala, když se usadili v jídelně. Nechtěla na to poukazovat, ale zvědavost jí nedala jinak.
„Když jsem se stěhoval z Manoru, nechal jsem Scorpiuse, aby mu vybral oblečení a pak mu ho dal. Řekl jsem mu, že je volný, ale že pokud bude chtít, může jít se mnou a on šel. Za jeho služby mu platím."
„Promiň, ale to zní skoro jako-"
„SPOŽÚS? To protože svým způsobem to tak je. Co se s tím nápadem stalo? Byla jsi do toho tak zapálená," řekl a ona sklopila pohled. Kouzelnický svět se po Voldemortově pádu posunul vpřed, ale zas tak moc vpřed ne. Věděla, že kouzelníci nejsou na SPOŽÚS připraveni. A tak se rozhodla vydat na dráhu léčitelství.
„Oba moc dobře víme, že by to neprošlo. Ale abys věděl, moc to pro mě znamená," sdělila mu s úsměvem a pak už se u nich objevil skřítek s tácem plným lívanců.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rose snad poprvé v životě neměla, co říct. Scorpius jí svým oznámením vyrazil dech. V tichosti se učili v knihovně, když to na ni najednou vybalil. Jen tak.
„Musím jít," vyhrkl, když Rose nic neříkala, a začal si balit věci.
„Scorpe, nechoď," zaprosila, „když jsi mi to řekl, asi to chceš probrat," hádala, ale Scorpius si dál balil věci do tašky. A tak Rose začala dělat to samé. V žádném případě jej nenechá jen tak odejít. Ne takhle.
„Slíbil jsem Albovi, že mu pomůžu s esejí," řekl jen a rozešel se ven z knihovny.
Rose hodila poslední učebnici do tašky a vyběhla za ním. Věděla, že mlčením nezareagovala nejlépe, ale byla jen v šoku! Scorpius přece musí vědět, že jí může říct všechno. „Tak počkej přece," zachraptěla, když k němu konečně doběhla a chytla jej za ruku, aby se zastavil. Musela trochu popadnout dech.
„Nech to být, Rose, o nic nejde," snažil se ji přesvědčit Scorp.
„Jsi si jistý?"
„Ovšem, že ano, každýmu se přece někdo líbí. Není to konec světa," uchechtl se, zatím co Rose uhnula pohledem. Nikomu to neřekla, ale i jí se někdo líbil, když nastoupila do Bradavic. A ten někdo byl právě Scorpius. Jenže se z nich stali přátelé a Rose o něm přestala přemýšlet jinak, než jako o svém kamarádovi.
„To ano, ale někdy to pro někoho znamená víc. Všechno je možné, Scorpiusi, ale nemyslím, že z toho někdy bude víc, než jen přátelství," řekla jemně. Nechtěla být ta, kdo mu vezme naději, ale bylo lepší, když to věděl.
„Vždyť já to moc dobře vím," povzdechl si, „opravdu ale o nic nejde. Jen jsem se o to s tebou chtěl podělit. Albus to úplně dobře nevzal."
„On a James jsou občas až příliš ochranářští, z toho si nic nedělej. Jsem si jistá, že po Vánocích si na to nikdo z nás ani nevzpomene."
„Doufám, že máš pravdu, protože ty jeho pohledy mě občas opravdu děsí," přiznal se a Rose se zasmála. Albus byl naprosto neškodný.
„Víš co? Promluvím s ním. Ze mě jde větší strach než z něj," ušklíbla se. Stejně s ním chtěla mluvit o jeho chování, tak s ním může rovnou promluvit i o Scorpiusovi. Jenže jak nad tím teď tak přemýšlela, začínala si myslet, že jeho neobvyklé chování souviselo s tím, co jí Scorp před chvílí řekl.
A když si to všechno dala tak pěkně dohromady, uvědomila si, že mezi dvěma zmijozely muselo dojít k nedorozumění.
