Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 46.

Hudba začne hrát.
Historia se na mne povzbudivě usměje a stiskne mi ruku jako tichý signál- 'vše dobře dopadne.' Tím si nejsem tak jist, ale nechci jí přidělávat starosti, proto se pokusím opětovat její úsměv, ačkoli vím, že to musí vypadat dosti falešně a vyrazíme.

K oltáři mne doprovází ona, jakožto moje svědkyně, jelikož se svým otcem jsem jít nechtěl. Takto je to lepší.
Tam si poté stoupnu na určené místo, Historia vedle mne a čekáme na mého "budoucího manžela." Já svůj pohled zabodnu do země a křečovitě k sobě sevřu oční víčka.
Nechci ho vidět, to on to všechno zkazil! Nechci...

Jedna ze služek nám dá signál a my tak s Arminem dojdeme na začátek cesty, po které už šel "on." Z mých očí se v ten moment spustí nekontrolovatelný vodopád slz a já tak stěží vidím na cestu. Přes obličej mám navíc přehozený závoj, takže nevidím vůbec nic, včetně postavy před oltářem a to ani, když stojím přímo u něj.

Je mi to jedno. Možná bych si ho měl alespoň prohlédnout, ale přes slzy to prostě nejde a já ani nechci. Nechci na něj vidět. Nebýt jeho, byl bych se svým Levim a mohl bych být na úplně jiné svatbě.
Na té naší.

Zničeně se podívám do Arminových očí, on mi můj pohled opětuje. Proč se na sebe ti dva alespoň nepodívají? Jsou to strašní paličáci, jen co je pravda.

Přitom celou dobu stačilo pouze zeptat se na samém začátku, jak vypadá jejich budoucí manžel, nebo alespoň na jméno. Lidská nepozornost je někdy až zničující, ovšem kdyby nebylo chyb, které tito dva udělali, nikdy by se do sebe tolik nezamilovali. Kdyby udělali vše správně, jejich příběh by nikdy neměl šťastný konec.

Oddávající mluví a mluví a já se stále koukám do země a snažím se přimět sám sebe, abych to vydržel. Mám chuť křičet, běhat a vylévat si svůj smutek všemi možnými prostředky na všem možném i nemožném, přesto tu však stojím, mlčím a pouze si představuji, jaké by to bylo, kdyby se nic z toho nestalo.

Kdyby za mnou nepřišel Eren, vzal bych si tohle princátko dobrovolně. Nikdy bych nepoznal lásku a teď by mne to tolik netrápilo. Kdybychom se spolu nerozhodli utéct, nepopravili by mi ho. Kdybychom byli opatrnější a nezapletli se s Mikasou, nenašli by nás a já bych nikdy nezjistil, jak moc ho miluju.

Stalo se toho tolik, velká souhra okolností, která zapříčinila, že jsem teď tam, kde jsem. Díky tomu všemu jsem se ale naučil, že nikdy nesmím litovat toho, co jsem udělal, jen toho, co jsem neudělal. Protože kdybych se nerozhodoval, jak jsem se rozhodoval, nepoznal bych lásku. A kdybych udělal víc, nepopravili by mi ho.

Teď ale není čas nad tím přemýšlet. Za pár dní se k němu přidám do říše mrtvých. Teď to stačí jen vydržet, no ne? Zní to tak jednoduše. Proč je to tedy tak těžké?

Slova oddávajícího vůbec nevnímám, v mé hlavě kolují vzpomínky na Leviho. Byl jsem tak naivní, když mne požádal o ruku a já myslel, že se nic nemůže pokazit.

Nevědomky se bříšky prstů pravé ruky dotknu prstýnku, který jsem od Leviho dostal a nechám další slzy stékat po mých tvářích.
Tak moc mi chybí.

Pohled mám sklopený k zemi, všimnu si ale, jak si má nevěsta otáčí na prstu s prstýnkem, který je mi až podezřele povědomý.
To nemůže být pravda. Nevěřím tomu... Co když se mi to jen zdá?

Opatrně chytím jeho ruku s prstýnkem do těch svých a prohlédnu si ho. Není o tom pochyb, je to on. Je to prstýnek od mamky. To by ale znamenalo, že...