Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 31.

Vyhoupnu si ho do náruče a opatrně ho posadím na postel, jelikož tak to bude pohodlnější. Jemně se otírám svými rty o ty jeho a užívám si ten nádherný pocit. Dlouhé minuty pouze takto sedíme ve vzájemném obětí a naše rty spolu tančí pomalý láskyplný tanec, poté se od sebe ale odtrhneme a já se mu podívám do očí.
,,Levi? Vrátíš se se mnou prosím domů?" Zeptám se šeptem, snad abych nenarušil tu chvíli.

,,Rád." Odpovím a usměji se. Eren se na mne také usměje a znovu si mě stáhne do obětí, kde mne drží, jakoby nikdy nechtěl pustit.
,,Erene, umačkáš mě!" Řeknu a po dlouhé době se upřímně zasměji.

____________

Čas ubíhal, ale my ho neřešili, protože jediné, co jsme si ze srdce přáli, bylo být spolu... Teď ale pomáhám Levimu naskládat do batůžku těch pár věcí, které měl s sebou a vybalil si je. Většinu totiž nevybalil a to proto, že se tu nechtěl zabydlet úplně. Jednou se prý chtěl přestěhovat někam... jinam.

Během deseti minut máme hotovo a tak jen čekáme, až vstanou Historia s Ymir. Chtěl bych se s nimi rozloučit a hlavně, chtěl bych jim poděkovat. Tolik toho pro mne udělaly...

Pomalými kroky si to míříme pryč z naší ložnice. Já Historiu držím za ruku. Ty chvíle, kdy jsem pro jistotu ještě čekaly, abychom jim daly dostatek soukromí byla úplně zničená, strašně se stresovala, bála se o ně.

Ymir otevře dveře a mně se naskytne pohled na Leviho, sedícího na Erenově klíně. Menší z nich vyššího objímá kolem krku, vyšší kolem pasu a oba se usmívají.
,,Levi? Erene? Vy..." Začnu větu, ale její konec zůstane otevřený.

,,Ano." Odpovím a věnuji Erenovi malou pusu na bradu.

Usměji se.
,,To je úžasný, jsem za vás oba moc šťastná!"

,,Chtěl bych ti poděkovat. Kdybys za mnou nezašla, asi bychom se oba trápili dál..."

,,Já také. Děkuji, tobě a Ymir. Obě dvě jste toho pro mne strašně moc udělaly, nechaly jste mne tu, pomáhaly jste mi, když mi bylo nejhůř... Nevím, jak se vám kdy odvděčím. Děkuju..." řeknu upřímně.

,,Nemáš za co, vždycky ti ráda pomůžu." Řeknu mu. Pak ale posmutním.
,,Asi se zase odstěhuješ, viď?"

Jen kývnu.
,,Ale můžeme si přece dál povídat, ne? Dál se můžeme setkávat. Dál můžeme být přátelé." Řeknu s úsměvem.

,,Máš pravdu." Odvětím a také se usměji.

,,Víš Levi, nečekala bych to, ale budeš mi tu docela chybět." Řeknu a také pozvednu své koutky rtů do mírného úsměvu. Levi a hlavně Historia mi věnují překvapený pohled. Také jsem ze sebe překvapená, ale je to tak.
,, A ty, Erene, už mu neubližuj. Nezaslouží si to." Řeknu jemně.

,,Už nikdy, slibuji." Odpovím a zapečetím svůj slib dlouhým polibkem, který věnuji Leviho rtům.

Celou cestu domů jsme šli mlčky ruku v ruce. Nebylo to takové to trapné ticho, ba naopak, bylo to ticho, ve kterém jediné, co chcete, je užívat si ten daný moment. A na to slova potřeba nejsou.

Eren otevře dveře a já se překvapeně rozhlédnu po domě.
,,Tys tu uklízel?" Zeptám se okamžitě. Vše se přímo blyští... krása. Ačkoli, támhle by to chtělo ještě předělat... ale to je maličkost. Je to krása.

,,Jo, trochu." Odpovím. Levi si zamyšleně a vypadá to, že i fascinovaně prochází domek a já chodím za ním. Najednou se před námi objeví dveře ložnice, Levi položí ruku na kliku a mě zalije studený pot. Ta místnost je pro mne stále ještě zakázaná, na jinou stranu, Levi už je tu se mnou. Je na čase se tam zase vydat.

Otevřu dveře a vejdu do naší ložnice. Chvíli jen zaraženě stojím a koukám.
,,Tady to vypadá, jako po výbuchu bomby." Konstatuji s vytřeštěnýma očima.
,,Cos tu dělal?"

,,Heh, zlato, nechci tě nějak urazit, ale já sem po tvém odchodu zásadně nechodil, takže moje zásluha to není..." odpovím. Levi se na mne otočí, jeho výraz je doslova k nezaplacení a já tak dostanu záchvat smíchu, jaký jsem už dlouho nezažil.

Pomalu mi vše začne docházet. A jo, já tu vlastně... balil. Otočím se na Erena a ten se z nějakého nepochopitelného důvodu začne smát jak pominutý.
,,Čemu se směješ?" Zeptám se a nasadím svůj poker face.

Trošku se uklidním a setřu si slzy smíchu.
,,Ale zlato, zasměj se přece taky..." řeknu tiše.

,,Cože? Jak..." začnu, ale větu už nestihnu doříct, jelikož jsem povalen na postel a Eren mne začne lochtat. Oba dva se smějeme jak malí kluci, všechny útrapy jdou v tu chvíli pryč.

Lechtám ho na krku, v podpaží a chci se přesunout na bříško. Zajedu mu proto rukama pod oblečení a doslova stuhnu. Přejedu bříšky prstů po vystouplých kostech a zadívám se mu do očí.
,,Levi..." Zašeptám smutně a opatrně mu chytím dolní cíp oblečení.
,,Můžu?" Zeptám se pro jistotu  a on jen tiše kývne. Vyhrnu mu je a přejíždím očima tělíčko pod sebou.
,,Je mi to tolik líto, Levi. Všechno je to moje chyba..."

,,Erene, už se k tomu nevracej." Řeknu jemně, pohladím ho po tváři a potom mu věnuji malý polibek na rty.
,,Už je to minulost..."

Zas tak moc dávno to nebylo, pomyslím si. Když si jen představím, že ještě včera tohle byla přítomnost, že ještě včera se Levi takhle trápil...
,,Dobře." Řeknu jen.
,,Děkuju. Že jsi mi dal šanci." Zašeptám potom. Ještě jednou ho pohladím po bříšku a opatrně ho na něj políbím.
,,Však já už do tebe něco dostanu, já už si to ohlídám." Slíbím mu s lehkým úsměvem.

_____________

Nastal večer. Celý den jsme strávili spolu, v obětí a líbáním. Celý den s Erenem... a celý den do mě Eren něco cpal. Bez legrace, buď to byla snídaně, kterou jsem tedy vyzvracel, jelikož toho na můj žaludek bylo hrozně moc, nebo to byly malé svačinky, které se mi Eren rozhodl dávat, jelikož usoudil, že ty pravděpodobně udržím a pro začátek to bude muset stačit. Nakonec jsem do sebe dostal i polovinu menšího krajíce chleba k večeři... Eren mne za to chválil, byl šťastný. A já s ním...

V půl desáté v noci už jsme oba machystaní na spaní. Nehodlám ponocovat. Viděl jsem ty Leviho kruhy pod očima... on se potřebuje vyspat. A já s ním budu chodit klidně i v osm, pokud to bude potřebovat...

Lehnu si a téměř automaticky si přitáhnu Erena do obětí. Tohle mi chybělo...
,,Miluju tě." Zašeptám tiše, od doby co pro mne přišel poprvé.

Políbím Leviho na rty a šťastně se usměji.
,,Já tebe taky, Levi. Moc." Odpovím mu taktéž šeptem.