Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 39.

V tu chvíli se začnu smát, jak pominutý. Po chvíli se nad hladinou oběví Leviho hlava, v obličeji výraz, který mne rozesměje ještě víc.

,,Nesnáším spravedlnost..." povzdechnu si s přimhouřenýma očima a doplavu někam, kde dosáhnu na dno, což je s mou výškou dost blízko kraje.

Stále se směji, najednou se ale zarazím, když ke mně po hladině něco připluje. Leviho paruka... Je vůbec dobrý nápad skákat s ní do rybníka? My jí ale dáváme... No, každopádně musím za Levim, řeknu si a doplavu k němu. Není to tak náročné, jelikož po chvíli už nemusím plavat, ale můžu prostě jít, ten rybník není tak hluboký, ačkoli, jak pro koho, že?
,,Levi?"

,,Ano?"

Nic neříkám, jen mu ji nasadím na hlavu a usměji se na něj.

,,Jo, dík." Řeknu a chci jít na přeh, ale Eren mne chytí za ruku.
,,Co je?"

,,Notak, zlato. Je tu krásně, užívej si to." Řeknu a jednou rukou po něm cáknu trochu vody.
,,Bitka?" Zeptám se se zdviženým obočím a úsměvem.

Změřím si ho pohledem, dávám si s jakoukoli reakcí pořádně načas.
,,Jak myslíš." Řeknu poté a oběma rukama co největší silou vytvořím pořádnou vlnu, kterou pošlu jeho směrem.

,,No počkej!" Vykřiknu a samozřejmě mu to oplatím stejnou mincí. Já mu dám, hrát si na naštvaného... A taky mi hrát na city, že prý nechci být zlý... Já příště budu zlý, to se ještě uvidí, kdo se bude smát! Ačkoli, tentokrát jsem se smál já, matoucí...

Ještě dlouho jen tak blbneme ve vodě a užíváme si tepla, které už dlouho nebylo. Není nic lepšího, než když je horko a vy máte někde poblíž nějakou vodu. Nic.

Když se přiblíží čas oběda, vylezeme na břeh a já vyndám chleby, které jsem nám s sebou vzal. Další věc v mé tašce, která tam byla oproti té Leviho navíc, i když, přeci jen, největší váhu tam i tak měl Leviho "dáreček."
Podám mu jeho jídlo a s úsměvem pozoruji, že se do toho s chutí pustil. Myslím, že v tomto ohledu ho budu hlídat už pořád...

___________

Sbalím si všechny věci a podívám se Leviho směrem. On si zrovna ždíme mokré tričko a já si ho tak můžu prohlédnout. Už vypadá mnohem zdravěji, ty týdny jsou ale stále poznat.

Možná jsem řekl, že příště budu zlý. Možná jsem sám sobě slíbil, že příště mu to ukážu, zač je toho loket, ale já prostě nemůžu. Vezmu mu z rukou vyždímané mokré tričko, které si chtěl vzít a beze slov na něj s úsměvem natáhnu to své.

Překvapeně se podívám do jeho tváře.
,,Ale, v čem půjdeš ty? To nemůžu..."

,,Ale můžeš. Já půjdu takhle, věř mi, zvládnu to." Ujistím ho.

Přejdu k němu a obejmu ho kolem pasu. Pouze se k němu tisknu a užívám si ten pocit.
,,Děkuju." Zašeptám.

Cesta domů pro mne byla o poznání méně náročná.
Měli bychom tam chodit častěji, je to tam krásné, pomyslím si, když, už převlečený do suchého věším naše mokré věci.

,,Erene?" Přejdu k němu a zezadu ho obejmu.

,,Ano?"

,,Chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou ještě nešel na nějakou menší procházku, když je venku tak hezky..." zeptám se.

,,Jasně." Odpovím, otočím se k němu čelem a políbím ho.

Polibek mu oplatím. Miluji jeho rty, byl bych schopen je líbat donekonečna. Přidávám do polibků vášeň a rukou zabloudím k jeho rozkroku.