Kapitola 34.

2K 178 19
                                    

Natáhnu ruku před sebe a zaklepu. Zevnitř se ozve zvučné "dále", já proto otevřu dveře a stojím tváří v tvář svému bývalému a snad i budoucímu šéfovi, Conniemu.
,,Levi, copak tu děláš?" Zeptá se se zdviženým obočím.
,,Myslel jsem, že jsi se vypařil. Několik týdnů si nepřijdeš a pak se tu najednou objevíš? Co si vůbec myslíš?!"
,,Omlouvám se, pane Springere." Rozhodnu se mu pro tuto chvíli vykat.
,,Měl jsem... problémy." Řeknu vyhýbavě.
,,Jo tak problémy. A co tu chceš teď?"
,,Chtěl bych se vrátit." Řeknu popravdě.
,,Řekni mi jediný důvod, proč bych tě měl vzít zpět." Povzdechne si.
,,Protože nikoho jiného nemáte." Odpovím klidně.
,,To ano, ale jak mi zaručíš, že znova nebudeš... mít problémy?"
,,Pokud se to znovu stane, můžete mě vyrazit. Ale já tu práci chci a nemám v úmyslu znovu odcházet." Řeknu pevně a Connie si dlouze povzdechne.
,,Vítej zpět, Levi."

Konečně se dveře otevřou a Levi vyjde ven. Okamžitě k němu přiskočím.
,,Tak co?" Vyhrknu hned zvědavě. Zkoušel jsem poslouchat za dveřmi, ale nebylo slyšet vůbec nic...

Dlouze ho políbím.
,,Jdeme pracovat, ne?" Zeptám se.

Zazubím se a rychle Leviho obejmu.

___________

Netrvá to dlouho a já jsem opět za barem. Chyběl mi. Je to zvláštní, ale ten dřevěnej pult a haldy alkoholu mi fakt chyběly... Za chvíli už začnou chodit první hosté a Eren ke mně přiběhne s požadavky na alkohol, který si tito lidé objednali. Naložím mu ho na tác a věnuji mu úsměv a pusu na tvář.

Z dopoledne se stane odpoledne a k nám do Hospůdky začnou chodit první studenti. Já ale celou dobu vyhlížím blonďatou, menší postavu mé kamarádky. Už si skoro myslím, že se tu neukáže, když se dveře otevřou a její zářivé oči se okamžitě upřou mým směrem.
Za chvíli už si sedá za bar, za kterým od dob, co se se mnou přátelí sedává vždy, má tam své speciální místo. Dříve si sedala ke stolku s Mikasou... zatřesu hlavou.
,,Ahoj, Historio!" Pozdravím ji s úsměvem. Jsem rád, že ji opět vidím.

,,Ahoj, Levi!" Oplatím mu pozdrav.
,,Páni, vypadáš úplně jinak! Mnohem více živě!" Poznamenám udiveně. Konečně jsou v jeho očích zase ty jiskřičky, které je dělají živými a šťastnými.

Jen se usměji.
,,Děkuju. Za to, že jsi ho přivedla." Řeknu tiše. Jsem jí za to vděčný, bez ní bych na tom byl špatně. A to je ještě ta lepší možnost, s největší pravděpodobností bych totiž byl mrtvý...

,,Ale Levi, není za co děkovat. Pamatuj, jsme přátelé!" Řeknu mu šťastně. Jsem nadšená, že jsem mu mohla pomoct. A šťastná, že mu má pomoc k něčemu byla.

,,Řekni, jak ti to můžu oplatit?" Zeptám se jí.

Jen zavrtím hlavou.
,,Nijak, Levi. Stačí, když budeš šťastný." Řeknu mu upřímně.

,,Ale notak, něco přeci chtít musíš." Řeknu neústupně. Musím se jí nějak odvděčit!

,,Vlastně bych si něco přála." Řeknu se sklopenou hlavou tiše.
,,Něco..." Mám to říct už teď? Ne, asi ne. Ještě bych možná měla počkat.

,,Co je to?" Zeptám se hned.

,,Vlastně nic." Uhnu pohledem. Jeho oči, jakoby se ve mně snažili propálit díru...
,,Možná bych měla ještě počkat, až bude vše lépe naplánované." Řeknu nakonec.

,,Hiss, co je to?" Zeptám se znovu.
,,Nestalo se ti nic, že ne? Neublížil ti někdo?" Zeptám se se zamračením. Jestli jo, přísahám, že mu osobně zlomím vaz! Nebo alespoň ruku...

,,Ne, jen to ne! Proboha, jsem v pořádku, v tom nejlepším!" Vyhrknu hned.
,,Naopak..." řeknu a usměji se. Jsem tolik šťastná...
,,A řekni mi, co ty a Eren?" Zeptám se ve snaze změnit téma.

,,Hiss, tomu se nevyhneš! Něco by sis přála a já ti to rád splním, jen řekni co." Snažím se to z ní dostat, v rámci možností opatrně.

,,Dobře, dobře. Ale nejprve mi pověz, co ty a Eren. Celý záříš, Levi!" Řeknu s úsměvem.

,,Je to skvělé. Všechno je skvělé. Hiss, on mě včera pozval na rande!" Řeknu šťastně.

,,Vážně? A jaké to bylo?" Zeptám se. Jsem za ně za oba šťastná.

,,Skvělé, úžasné, perfektní! Příště ho někam musím pozvat já. Co myslíš, šel by?"

,,Já myslím, že by s tebou Eren šel kamkoli a kdykoli." Poznamenám a poté se rozesměji. Leviho a Historiin výraz je k nezaplacení...

,,Jak dlouho už nás posloucháš?" Zeptám se překvapeně.

,,Nooo, řekněme, že dost dlouho na to, abych slyšel tvé nadšení, když jsi mluvil o včerejšku se mnou." Řeknu pyšně.

,,Já tvé nadšení včera slyšel taky. Myslíš, že ho slyšeli i lidi, kteří kousek od nás bydleli?" Narážku na Erenovo vzdychání včera v té uličce jsem si hold odpustit nemohl, no...

Celý zrudnu a radši Leviho rychle políbím, aby už nemohl pokračovat. Poté se rozhodnu opět věnovat své práci...

Nechápavě nakrčím obočí.
,,Jak to myslíš?"

,,Nechceš vědět." Odpovím jen. V mé mysli se objeví vzpomínka na včerejšek. Bylo to krásné... A potom jsme šli spolu domů, ruku v ruce, s úsměvy na tvářích... romantika. A pak jsme přišli na světlo a já jsem se začal smát na celé kolo, jelikož se Eren snažil nekulhat... No jo, to tu romantiku krapet zabilo. Eren vypadal, jakože mne zavraždí. Chtěl jsem ho nést, ale on mi řekl, že to prý nejde, jelikož jsem oslabený z toho několikatýdenního hladovění. Tak jsem ho zbytek cesty alespoň podpíral.

,,Nad čím přemýšlíš, Levi?" Zeptám se a evidentně tak přeruším tok jeho myšlenek. Zajímalo by mne, co se mu hodilo hlavou, že se tvářil, jak sluníčko na hnoji a vůbec nevnímal. Nebo vnímal a snažil se místo hadříkem vyleštit skleničku podtáckem na pivo schválně...

,,Nad ničím." Řeknu jen.
,,Tak už pověz, co by sis přála. Vsadím se, že ti to odsouhlasím." Vrátím se zpět k tématu, které mne dost zajímá.

,,Víš, já... stalo se... stalo se něco úžasného!" Řeknu nadšeně.

Usměji se. Její oči přímo září. Co to asi může být?

Nadechnu se a zase vydechnu. Je vůbec slušné mu něco takového oznámit jen tak? Na jinou stranu, jak jinak? V dopise? Ne, radši mu to řeknu osobně.

Nádech a výdech. Naučila jsem se to od Leviho... Napřímím se a podívám se do jeho očí.
,,Levi, Ymir a já se budeme brát!"

Svatba? Nikdy!✔️Where stories live. Discover now