Kapitola 16.

2.7K 233 13
                                    

Pomalu a po špičkách si to mířím do naší ložnice. Už jsem snídal, snídaně pro Erena je taky nachystaná, budík, který jsem včera nastavil na 8:00 bude zvonit až za hodinu. Běhat půjdeme až zítra, Erena stále ještě bolí zadek a já myslím, že by pro mne pro budoucí "aktivity" nebylo nejmoudřejší táhnout ho vesnicí. V jedné mé ruce se vyjímá píšťalka, kterou jsem našel v místnosti s uklízecími prostředky. Nevím, co tam dělala, ale bude se hodit...
Potichoučku otevřu dveře a ještě tišeji, pomalu, stejně jako chodil vždy Eren dojdu až před hlavu svého spícího přítele, samozřejmě jsem dost daleko, aby neohluchnul. 
Snad...
Přiložím si píšťalku k ústům a co nejsilněji do ní fouknu.

Vystřelím do sedu. Moje hlava... Co to bylo? Rychle se rozhlédnu. Přímo vedle mne stojí Levi, píšťalka, která mne vzbudila a která dokázala vydat snad nejhorší zvuk, jaký jsem kdy slyšel, se mu hloupe na krku. Jeho koutky úst jsou vytažené do pobaveného a zákeřného úsměvu.
,,Levi!" Vykřiknu, vyletím z postele a rychle na ni přimáčknu Leviho. Sám se na něj posadím.

Téměř okamžitě zareaguji a chci ze sebe Erena schodit, on je ale rychlejší, chytne má zápěstí jednou rukou a přimáčkne mi je nad hlavu. Podívám se mu do očí, ve kterých se zlověstně blýská. Co udělám? V tom mi pohled sklouzne na místo, na kterém Eren sedí, neboli na můj klín a já se pro sebe usměji. Pomalu se pod Erenem začnu vrtět, čímž se můj penis začne přes mé kalhoty a jeho boxerky třít o jeho zadek.

Co to... zamyslím se a pokusím se přesednout si.

Využiji Erenovi nepozornosti, rychle mu vytrhnu své ruce a přetočím ho pod sebe. Začnu se na jeho klíně všemožně vrtět.

Leviho pohyby mne nenechávají chladným. Netrvá to dlouho a naše oblečení se válí někde na zemi, Leviho prsty ve mně svižně kmitají a všemožně mne roztahují.
,,Levííí." Vzdychnu jeho jméno, když jeho prsty narazí na "to" místo.

Když usoudím, že je Eren připravený dost, vytáhnu své prsty, za což si vysloužím zakňučení a na jeden rychlý příraz je nahradím svým kamarádem. Chvíli čekám, až si zvykne, pak ale začnu rychle přirážet.

Vzdychám, jako smyslů zbavený a snažím se přirážet pánví proti Levimu. Ten mi však chytne boky a drží mi je přitisknuté k posteli. Levi se svými přírazy soustředí pouze na ten jeden bod, který mi způsobuje největší slast a já proto po chvíli se jménem svého přítele na rtech potřísním své a Leviho břicho svou nadílkou.

S hlasitým stenem se udělám chvíli po Erenovi. Poté z něj vystoupím, vyhoupnu si ho do náruče a zamířím s ním do koupelny. Tam ho postavím do sprchového koutu a začnu jeho i sebe omývat.

_______

Svižnější chůzí se ruku v ruce blížíme k Hospůdce. Zvláštní jméno... Hned po překročení prahu nás přivítá Connie, náš šéf. Mě ukáže kuchyni, do které budu chodit pro jídlo, jak se prostírají stoly, jak správně nosit talíře s jídlem a kde najdu tácy na pití.

Když Springer ukáže Erenovi co a jak, přesune se ke mně.
,,Takže Levi..." začne svůj dlouhý monolog, během kterého mi popíše vše, co podle něj potřebuji vědět, hlavně tedy kde najdu které sklenice, jelikož jak již stihl zjistit, začátečník nejsem. Také mi ukáže, kde kdyžtak najdu recepty na složitější drinky, jak ale sám poté zmíní, většina lidí si, zejména z finančních důvodů nic složitějšího nedává.

Když nám vše popsal, pustili jsme se do činnosti, která bude odteď pokaždé začátkem našeho pracovního dne. Dojdu do kuchyně, kde na sebe vezmu jmenovku a něco jako pracovní uniformu. Potom si dojdu pro podnos, na kterém se nosí pití. V tom ucítím ve svých zádech zabodnutý pohled. Otočím se a spatřím Leviho stojícího za barem a leštícího jednu z vystavených sklenic, jako by tuto práci dělal již několik let, a s pobaveným úšklebkem na tváři. Dojdu k němu a věnuji mu pusu na tvář. Miluju ho...
____________

Z poledne se stalo odpoledne a restaurace je plná hostů. Stojím za barem, občas natočím nějaké to pivo, malinovku, vyndám z chlaďáku Colu nebo něco podobného, jinak ale věnuji veškerou svou pozornost Erenovi. Sledovat ho, jak běhá od stolu ke stolu s notýskem v ruce, nebo s táckem plným pití, které mu na něj vyrovnávám je doslova pastva pro mé oči. Je krásný...

Běhám od stolu ke stolu a s přívětivým úsměvem na tváři si zapisuji vše, co hosté chtějí. Jak jsem zjistil, restaurace je vcelku oblíbená, zejména u studentů vysoké školy pedagogické, kteří studují poblíž. Zhruba kolem tří hodin naštěstí zmizí největší nával a já si mohu v klidu vydechnout. Dojdu k dalšímu stolu a opět nasadím zářivý úsměv.
,,Co si budete přát?" Dvě dívky sedící u stolu se na mne otočí. Jedna má blond vlasy a zářivé oči. Vlastně mi připomíná spíše dítě, nežli studentku vysoké školy, kterou podle věcí, které má u sebe položené bezpochyby bude. Druhá má černé vlasy, šedé oči a kolem krku obmotanou rudou šálu. Její oči se do mne zabodnou, podobně, jako to dělávají ty Leviho, ovšem s tím rozdílem, že tohle mi přijde, jako by se mne tím pohledem snažila svléknout, což mi není vůbec příjemné. Lehce se ošiji. Mladší z dívek se konečně rozmluví.
,,Já bych prosila jahodový džus." Řekne. Opravdu je jako dítě.
,,A vy?" Zeptám se té černovlasé, jelikož se chci zbavit jak toho trapného pocitu, tak jejího pohledu.
,,Colu, prosím." Poručí si. Poté na mne jakoby náhodou zamrká dlouhými umělými řasami. Rozejdu se směrem k Levimu a nadiktuji mu jejich objednávku.

Vytáhnu požadované pití a poté si změřím Erena pohledem.
,,Ona po tobě jede." Řeknu jakoby klidně.

Pochopím okamžitě, koho Levi myslí, neřeknu na to však nic. Co taky, že? Otočím se a donesu těm holkám jejich pití.
,,Mohli bychom si rovnou objednat?" Zeptají se mne, já si vytáhnu svůj bloček a začnu se opět věnovat své práci, nikoli pohledu, skrytým za vrstvou řasenky.

Dopoledne se přehoupne ve večer, se kterým přichází také moje hlavní úloha. Eren ještě uklízí stoly a připravuje je na další den a já se věnuji míchání všech možných druhů alkoholu. Občas si nechám ukázat občanku, jelikož někteří nevypadají, že už oslavili své osmnácté narozeniny. Eren si, už v normálním oblečení sedne na barovou stoličku, kde se pustí do večeře, kterou jsme si přinesli. Čeká na mne až do deseti večer, kdy restaurace zavírá a my se po náročném dni můžeme vydat domů...

Svatba? Nikdy!✔️Where stories live. Discover now