Můj svět-Taekook/Vkook

05

5.

Šel jsem pomalým krokem do školy. Svůj deník jsem měl v ruce a někdy jsem se zastavil a něco do něj zapsal. „Čau buzíku! Furt si píšeš něco do svého deníčku?" Začal se smát kluk kterého neznám.

„Co po mně chceš?!" Zavrčel jsem.

„Nic. Jen chci vědět, jak vypadá troska."

„Tak doufám, že ti to zvedlo sebevědomý a teď mi dej pokoj." Přešel jsem ho a šel do třídy. Celý den nebyl nijak zajímavý. Pokud teda nepočítám pohledy mých spolužáků. Byly tři hodiny a já byl připravený jít k mému psychologovi.

Doufal jsem, že tu bude ještě Taehyung. Stál jsem před jeho kanceláří. Zaklepal jsem a vešel do místnosti. Stál tam červenovlasý Taehyung. Byl krásný. Opravdu krásný, ale vím ,že on to tak nevidí.

„Ahoj, Jungkooku." Řekl spokojeně Taehyung a ukázal ten svůj krabicový úsměv. „Ahoj." Zašeptal jsem a sednul si na pohovku.

„Tak jsem tak přemýšlel a říkal si, jestli ti nevadí, že nejsem opravdový psycholog. Nevadí ti, že jsem jen o čtyři roky starší než ty? Klidně zařídím abys dostal jiného psychologa." Začal jsem se červenat. Byl jsem mu hodně vděčný. Nikoho nikdy nezajímalo, jak se cítím nebo danou situaci vidím.

„J-já nevím c-co na to ř-říct." Začal jsem koktat. Až tak moc mě to přivedlo do rozpaků. „Jestli jsem špatný psycholog tak mi to řekni." „Ne, To ne. Já jen, že jste první, kdo se o něco takového zajímá." Celou dobu jsem se mu díval do očí. Má krásné oči, takové upřímné.

„Jak to myslíš?" Vypadal hodně překvapeně. „Tak jak to říkám." Chvíli jsme jen mlčeli a dívali si do očí. „Píšeš si stále deník?" Zeptal se.

„Jo, ale neměl jsem to dělat."

„Proč?"

„Víte ve škole nejsem zrovna nejoblíbenější. Když jsem šel na záchod tak se mi asi někdo hrabal ve věcech a sebral mi můj deník." Cítil jsem, že za chvíli začnu brečet jako malá holka.

„No a když byla obědová přestávka někdo vyvěsil fotky mého deníku na školní nástěnku." Začal jsem brečet. „V-všichni t-teď v-ví co c-cítím." Začal jsem nekontrolovaně brečet. Tohle jsem nechtěl. Rozhodně jsem nechtěl brečet před Taehyungem.

„Kookie, já se omlouvám." Taehyung rychle vstal ze židle a přišel ke mně. „Pšššš. To bude dobrý slibuju. Už ti nikdo neublíží. Ne, když jsem s tebou." To mě donutilo brečet ještě víc. Takhle se ke mně nikdo nechoval.

Nikdo mě ještě neutěšoval kvůli tomu, že brečím. Moc dobře jsem věděl že mi tohle jako psycholog říct nemůže. Nesmí se na mě vázat. Sednul si vedle mě a přitáhnul si mě do objetí. „Jungkookie neplakej. Omlouvám se. Neměl jsem se na to ptát." Svoji hlavu jsem mu zavrtal do hrudi.

Po chvilce jsem přestal brečet a jen si užíval to, že ho můžu objímat. „Je to lepší?" Zeptal se. „Jo je." Zvednul jsem hlavu a usmál se na něj. Už jen to, jak se teď zachoval mě donutilo se do něj opravdu zamilovat.

„Tae?"

„Ano?" Vypadal překvapeně že mu nevykám. „Asi bych měl jít. Děkuju za dnešní sezení." Smutně jsem se na něj usmál a chtěl odejít.

„V tomto stavu tě nikam nepustím."

„Ale Tae, jsi můj psycholog nemůžeš se ke mně takhle chovat." Popravdě jsem chtěl, aby se tak choval, ale vím že za to může mít problémy. „Jo tak tohle ti vadí." Zasmál se. „Já nejsem tvůj psycholog Jungkooku jsem jen stážista. A navíc psycholog je od toho, aby ti pomohl a o to já se teď snažím." Pohladil mě po vlasech a znovu se usmál.

„Nechci abys měl problémy." Stál jsem si za svým. Taehyung si povzdechl zvednul se ze sedačky a přistoupil ke dveřím. Z kapsy vytáhl klíč a zamkl nás v místnosti. Vrátil se zpět ke mně a začal mě hladit po vlasech.

„Takhle se chováš ke všem pacientům?" Zasmál jsem se. „Máš krásný úsměv." Vydechl.

„Jungkooku?"

„Ano?" Chytl mě za ruku a jeho výraz se stal vážnějším. „Slib mi, že když se budeš cítit nejhůř tak mi zavoláš. Kdy nebudeš chtít s nikým mluvit tak si budeš třeba číst nebo cokoliv jiného. Hlavně si neubližuj." Začal mě palcem hladit po kloubech na ruce.

„Slibuju." Usmál jsem se a sám od sebe ho obejmul. Takhle dobře jsem se ještě nikdy necítil.