Let Me Down Slowly [CZ]

xx. klec

      Oliver vyhnal celou rodinu zdařile z domu. Z máminy spíže vytáhl červené polosladké víno a zanesl ho k sobě do pokoje, kde mělo společně se skleničkami počkat, než přijde jeho přítel. Byli domluveni na sedm. On byl připravený už v pět. Filip tu ale nebyl ještě ani o půl osmé. O tři čtvrtě na osm mu sice volal, ale on to nestihl vzít, a když volal zpátky, už neodpovídal.
      Měl několik možností: počkat jestli se třeba ještě neobjeví s nějakým rozumným vysvětlením, zavolat Jeho mámě jestli se Mu něco nestalo nebo si pro odpověď dojít osobně jako schopný člověk. Po všech těch událostech, které značně zkomplikovaly jeho život, už si ani nebyl jistý, jestli tam zvládne dojít. Neměl totiž pocit, že by měl zvládnout cokoli.

      O pár minut později už přesto zvonil na jejich byt. Z mluvítka se ozvala Jeho máma. Přerušila ho v polovině pozdravu oznámením, že Filip s ním mluvit nechce, a zavěsila. On ale věděl, že nemluví pravdu. Zazvonil tedy znovu. A ona ho znovu odbyla. Chtěl říct, že neodejde, dokud Ho neuvidí, ale zvonek už jen naprázdno zvonil. Nějakou dobu seděl na schodku před jejich panelákem a čekal, jestli náhodou Filip přece jen nevyjde.
      Krátce před desátou, kdy už šíleně mrzl a začínal pomalu ztrácet naději, přijel domů Jeho otec. Poznal ho už zdálky podle chůze.
      „Prosím vás," zastavil ho zoufalým tónem, „mohl byste mě pustit dovnitř?"
      Prošel kolem jako by si Olivera vůbec nevšiml. Když se snažil s ním projít dveřmi, odstrčil ho tak, že tvrdě dopadl na zábradlí. On se sebou ale přece nenechá takhle zacházet.
      Na poslední chvíli strčil nohu mezi dveře a tím mu znemožnil mu zabouchnout přímo před nosem. Popadl kliku a začal se s ním přetahovat o to, zda se dveře zavřou nebo ne. V zápalu boje ze sebe vydal skřek, kterého by se za normálních okolností nejspíš sám lekl a když se nohou zapřel o zeď, dveře byly z druhé strany puštěny a on tak tvrdě dopadl zády přímo na hranu schodku.
      Zaúpěl, ale téměř okamžitě se zvedl. Dveře už ale chytit nestihl. Sedl si zpátky na místo, kde seděl doteď a dovolil svým slzám spustit se po tvářích dolů.

      Bylo to sotva pár minut, když se z reproduktoru ozval další hlas. Tentokrát to byl Filip. Oliver hned vystřelil, přičemž ho bodlo v zádech, ale to teď nebylo důležité. On byl důležitý.
      „Jsem tady," odpověděl Mu. „Jsi v pořádku?"
      „Nic mi není," řekl. Nezněl ale moc přesvědčivě. „Ale na tom nezáleží. Víš, bylo by nejlepší, kdybys odešel." Mluvil nejistě. Byl to Jeho hlas, to ano. Ale ne Jeho slova.
      „Udělali ti něco?" ptal se. 
      Chvíli bylo ticho. „Jo," přiznal. „Promiň."
      „Tak pojď ven. Nebo mě pusť dovnitř."
      „Nejde to, promiň." Někde v dálce se ozvaly cizí hlasy, kterým nebylo rozumět. „No vždyť jo!" odsekl jim Filip. „Běž pryč, prosím." Tón, jakým mluvil, se měnil s každou větou.
      „Vážně chceš, abych odešel?"
      „Ne," odpověděl pohotově. „Ale prostě na mě zapomeň."
      „Já- já tomu nerozumím. Pusť mě nahoru." Ale už tam nikdo nebyl. 

      Se svěšenou hlavou odtáhl zpátky domů. Vždyť tohle přece nemělo smysl. Nic z toho. 

      Ráno se vzbudil asi po pěti hodinách spánku. To bylo na jeho současné poměry víc než dost. Na mobilu neměl pořád žádné zprávy ani zmeškané hovory. Ještě dvě hodiny ležel v posteli, protože neměl sílu vstát, ale nakonec se líně odebral do kuchyně.
      Viky stála u kuchyňské linky a připravovala si něco k jídlu. „Kde máš druhou polovinu symbiózy?" zeptala se komicky.
      Oliver pokrčil otráveně rameny. Sedl si ke stolu a pozoroval sestru, jak si sedá ke stolu s připravenou snídaní a začíná jíst. „Chceš půlku?" zeptala se a posunula blíž k němu nakrájenou bagetu.
       Zavrtěl hlavou. 
       „Uvařím ti aspoň čaj." Věděla, že Oliver nenávidí, když se o něj stará a nutí ho jíst a pít. Proto ani nečekala na jeho souhlas a rovnou dala vařit vodu. Vytáhla se šuplíku kovovou krabičku se sypaným čajem. Byla ale prázdná. „Ehm, černej ti došel. Dáš si-"
       „Co?" vyjekl a přerušil ji tím v polovině věty. Vstal a šel se o tom přesvědčit na vlastní oči. Kov uvnitř krabičky odrážel zlaté světlo. Jinak ale zela prázdnotou. „A-ale-"
       „Budeš mít změnu," usmála se a otevřela šuplík znovu, aby mohla na linku vyskládat krabičky s ovocnými čaji a dát mu na výběr.
       „Já chci svůj čaj," hlesl zoufale a sesunul se na židli za sebou. 
       Viky si povzdechla. „Hele, tenhle je taky dobrej." Ani se nepodíval, co mu ukazuje. Zakryl si obličej rukou a po tvářích mu stekly první slzy. 
       „To nemyslíš vážně," vyřkla zaraženě. Bezradně se posadila vedle něj a zůstala zírat na to, jak její bratr brečí kvůli tomu, že mu došel čaj. „Hele," začala opatrně a položila mu ruku na předloktí. „Myslím, že potřebuješ pomoc." 
       „Nepotřebuju," odbyl ji, „všechno teď bylo v pohodě. Dlouho to-"
       Zhluboka se nadechla. „Máma nechtěla, abych ti to zatím říkala, ale objednala tě k někomu."
       Probodl ji pohledem. „Myslíte si, že jsem blázen?"
       „Nikdo si nic takovýho nemyslí. Každej občas potřebuje pomoc, nic na tom není. Slib mi, že tam půjdeš. Prosím, Oli. Dej tomu šanci."
       Rozbrečel se ještě víc. Věděl, že s ním něco bylo špatně, že nebyl v pořádku, ale nechtěl, aby to bylo skutečné. Nechtěl být jeden z těch lidí, co berou antidepresiva, aby si ve vaně nepodřezali žíly. 

       Ne, věděl, že ani tohle není tak černobílé. Věděl, že takový být nemusí. Vždyť on by se zabít nedokázal. Miloval svět. Miloval život. Možná ne právě teď, ale nechtěl by zemřít. Jenom si přál, aby to všechno bylo jednoduché. „Já nejsem v pořádku, co?" zeptal se mezi vzlyky.
      Viky zavrtěla lítostně hlavou. Vždyť ho znala celý život. Vždycky byl citlivější než ostatní, ale nikdy nebyl přecitlivělý. Nikdy si nelámal hlavu s maličkostmi, protože vždy našel něco lepšího, co mu bude dělat radost. A tohle on nebyl. Už nějakou dobu.

      Když odpoledne přišla mamka z práce, řekl jí, že jí Viky prozradila její plán, a slíbil, že to zkusí. Vypadala, že je opravdu ráda, a tak bych chvíli rád i on, protože měl pocit, že jednou dělá správnou věc. 

      Neděle uběhla a od Filipa neměl stále žádné zprávy. Těšil se, že ho uvidí na druhý den ve škole a on mu to všechno vysvětlí. Jenže On do školy nepřišel. Dominik tvrdil, že mu psal, že je nemocný, ale to by to přece napsal i jemu. 

      V úterý šel znovu k Němu domů, ale Jeho otec ho opět odbyl s tím, že s ním mluvit nechce a dále už ho nikdo nebral na zřetel. Tentokrát byl ale odhodlaný dostat se dovnitř. Zkoušel zvonit na náhodné sousedy a vysvětlit jim, že jde za kamarádem, ale nezvoní mu zvonek. Nakonec ho přece jen někdo pustil. 

      Zazvonil na jejich byt. Nic. „File?" zavolal přes dveře, aby ho slyšel. Silou zabouchal na dveře. Pořád ale nic. Rozpačitě si opřel hlavu o zeď. Nevěděl, co má dělat dál. Myslel si, že by mu otevřel. Proč by mu neotevřel? Možná tam ani nebyl. 

      Nevěděl, že Filip stojí na druhé straně a pozoruje ho kukátkem, protože nic víc teď udělat nemůže. 

Omlouvám se, že díl nevyšel tak dlouho. A neslibuju, že to teď bude lepší. Mám toho teď opravdu hodně, snad to pochopíte :/ Každopádně Vám přeju, ať si užijete vánoční svátky a prázdniny, a ať do nového roku vstoupíte do nejlíp! :)