Let Me Down Slowly [CZ]

x. satisfakce

      „Tys mu to řekl?" zeptal se Filip. Nahlas. Pravdou bylo, že už to tušil dávno, ale tohle jen potvrdilo jeho nejhrůznější obavy.
      „Vy jste tam oba?" udivil se Dominik. Právě mu došlo, co způsobil. Chtěl sice, aby pravda vyšla najevo a on nemusel ani před jedním z nich nic tajit, ale takhle si to nepředstavoval.
      „Jak jsi mohl?!" zakřičel Filip ještě víc nahlas. Násilím Olivera přitiskl ke zdi a držel pod krkem. „Kdo ještě to ví?"
      „Nikdo," špitl urychleně, protože Ho chtěl nějak zastavit. Samozřejmě to byla pravda, ale On to vyhodnotil jako pokus o vymanění se ze situace. Nechtěl to takhle. Ale nedokázal to pobrat. Nedokázal přestat panikařit a uklidnit se. Bylo to jako by jeho hrudník drtil parní válec. Uvědomil si, že zadržuje dech, ale nemohl se nadechnout. Bylo to tu zase. Uchopil Olivera pod krkem silněji a ještě jednou s ním praštil o zeď.
      Trochu se vzdálil a Oliver se sesunul v tichých slzách na podlahu. Bál se, že zase omdlí nebo něco, protože tohle by byl opravdu nevhodný moment - na druhou stranu si to trochu přál, protože by se byl rád z této situace opravdu nějak vymanil. Seděl skrčený vedle záchodu a On tam stál a sledoval ho. 
      Potom se na zem posadil taky. „Jsi v pořádku?" zeptal se, protože se lekl, že to možná přehnal a něco mu udělal. Ale Oliver nebrečel proto, že by ho něco bolelo. Možná tak srdce. 
      Filip ho pohladil po rameni a on sebou cukl.      
      „Já to nikomu neřeknu, přísahám," sliboval Dominik, ale ani jeden z chlapců mu nevěnoval pozornost. 
      „Kdybys nešel na tuhle zkurvenou školu, mohli jsme teď bejt úplně jinde," hlesl. „Měl ses se mnou poradit. Nedal jsi mi žádnou příležitost si na nás zvyknout." Nechtěl aby to vyznělo, že on sám za nic nemůže. Ale měl pravdu v tom, že na to jak moc ho Oliver miloval, mu nikdy pořádně nenaslouchal. Nebylo to tím, že by ho Filipovi problémy nezajímaly, naopak. Jen si všechno až moc idealizoval. Myslel si, že jejich láska je všechno a ani jeden z nich nic jiného nepotřebuje.
       „Běž pryč," promluvil tiše mezi vzlyky. Ale On na něj pořád jen zíral. „Vypadni," vyzval Ho ještě jednou důrazněji a On se konečně zvedl. Poté se znovu sehnul a utřel Olimu slzu, čímž odkryl jeho zamazané šedé kruhy a zároveň konečně rozřešil záhadu kam zmizela polovina pih, které na jeho tváři tolik miloval. Zarazilo ho to, ale nic neřekl.

      Prošel kolem Dominika, aniž by zvedl hlavu, zatímco on ho zaskočeně sledoval. „Vážně to nikomu neřeknu," zopakoval ještě jednou. „A co ty? Žiješ?" Otočil se na toho druhého, co stále seděl v slzách vedle záchodu. 
      Popravdě si nebyl jistý jestli ještě žije. Zdálo se mu, že ho Filip zabil už dávno. Přesvědčil Dominika, aby ho nechal o samotě, že se dá do pořádku a dojde. Bylo mu nehorázně zle. Měl chuť rozbít pěstí to zrcadlo, ve kterém ani nebyl on. Muselo lhát. Nemohl vypadat takhle. 
      A v tom si uvědomil, že může cokoli a vší silou do toho zrcadla praštil. Jenže střepy se nerozlétly kolem jak si myslel. Jen se na něm objevila prasklina a krev z jeho ruky. Zaúpěl v bolesti a proklel se za hloupý nápad. 

      Sotva se vrátil do třídy, ucítil na sobě pohledy všech. A přesto, že se učitel začal vyptávat, došmatlal ke své zadní lavici a nechal své tělo spadnout na židli. Přemýšlel, co by udělala Magda. Začala by fyzikářovi nadávat a křičet na něj. Ale Oliver na hádky nikdy nebyl. Nikdy nevěděl, co příhodného říct. Proto přemýšlel, co by udělala jiného a kromě rady, že ať se děje cokoliv má pít, si vzpomněl i na to, že kouřit může všude.
      Vytáhl krabičku cigaret, kterou měl ještě pořád schovanou v mikině i se zapalovačem a přímo před učitelem uprostřed vyučovací hodiny začal kouřit. Ačkoli riskoval vyloučení ze školy, dostal najednou pocit, že nepotřebuje Magdu k tomu, aby se cítil jistý sám sebou.

      O půl hodiny později už seděl v kabinetě třídní učitelky a učitel fyziky jí velice barvitě popisoval, jak ho celou hodinu ignoroval zatímco měl tu drzost kouřit v jeho hodině a vůbec se tam dostavit až v polovině a to ještě od krve. Požádala ho, aby odešel, že chce se studentem mluvit sama.
      „Tak povídej," pobídla ho a on pokrčil rameny, protože netušil, co chce slyšet. „Olivere, víš kdo to byl Steinbeck?"
      „Spisovatel," odvětil jednoduše, ale ona čekala, co řekne dál. „Americkej spisovatel první poloviny dvacátýho století. Proč?"
      „Znáš nějaké jeho dílo?"
      Otráveně vyjmenoval několik názvů knih. Ona pokývala a předložila před něj další písemku literatury, ze které dostal pětku stejně jako před tím. Jedna z otázek nesla jméno John Steinbeck a prostor, kam měl napsat co o něm ví, zel prázdnotou. 
      „Nemohl jsem si vzpomenout," pokoušel se na něco vymluvit. Pravda však byla, že si zadání ani nepřečetl. „A myslel jsem, že jsem tady kvůli fyzice, ne že mě budete zkoušet z literatury."
      „To zajisté. Ale všechno souvisí se vším. Nemám pravdu? Olivere, kouříš vůbec?" 
      Odpověděl, že ne a došlo mu, že ona do něj celou tu dobu strašně vidí. Pokývala jako že přesně věděla, co řekne. 
      Přesně v tu chvíli se ozvalo zaklepání a do kabinetu vešel Filip. Oliver vykulil oči, protože zrovna Jeho nečekal. Měl hlavu skloněnou k zemi a kousal si ret.  
      „Můžu jenom- chtěl jsem říct, že Oliver za nic nemůže- to já jsem ho vyprovokoval. Mrzí mě to."
      To co říkal, postrádalo veškerou logiku. 
      Paní učitelka se zmateně dívala z jednoho na druhého „Dobře," řekla nakonec směrem k Filipovi. „Beru to na vědomí, ale ještě tu potřebuju s Oliverem něco dořešit, takže když budeš tak hodný a počkáš venku, potom si promluvíme spolu." 
      Filip se zaraženě stáhl a zase zmizel na chodbě.
      „Paní učitelko, on za nic nemůže," bránil Ho co nejupřímnějším hlasem.
      „Asi ti na něm záleží," usmála se, protože jí to možná došlo. 
      Nijak neodpověděl. Jen mu zmítalo myslí, proč je na něj tak hodná. „Dostanu trest?" vrátil se opět k původnímu tématu. „Nebo mě rovnou vyhodí ze školy?" 
      „Zasloužíš si trest?" zeptala se na oplátku, čímž mu už poněkolikáté vyrazila dech. Překvapeně na ni koukal a nevěděl co odpovědět. „Proti čemu bojuješ? Proti mě? Proti škole? Proti novému městu?"
      „Spíš sám proti sobě," špitl sotva slyšitelně.
      „Tak to se nejvíc trestáš sám," konstatovala. A měla pravdu. Všechno, co říkala byla pravda. Dnes a pořád. Vždycky.

      Vzpomněl si jak byl z paní učitelky ze začátku nadšený. Z té její chutě udělat z téhle školy přijatelnější místo. Z toho jak se snažila je provést životem naprosto jinak než většina kantorů. Nechtěla jen odvykládat látku, ale také jim pomoci s nimi samotnými. Naučit je spolupracovat, tolerovat se, věřit si. Předat jim něco víc.
      „Omlouvám se. Já to všechno napravím," vydal ze sebe slabým hlasem a nedokázal se jí podívat do očí. Než stihla cokoli říct, utekl z jejího kabinetu.

      Na chodbě opřený o parapet stál Filip.
      „Připadáš si jako hrdina?" sykl Oliver naštvaně.
      „Snažil jsem se pomoct," namítl a natáhl k němu ruku. 
      On ale ustoupil o dva kroky dozadu. Nevěřil Mu ani slovo. „Jasně, hned po tom cos mě málem zabil?" 
      Filip protočil oči v sloup a povzdechl si. „Promiň za to, bolí to moc?" zeptal se možná spíš ironicky.   
      Oliver měl takovou chuť s Ním taky praštit o zeď, ale copak by mohl? Copak by se Ho mohl jen zlostně dotknout, když se na něj díval tímhle způsobem? „Ne víc než to, žes to byl ty," podotkl a poprvé byl on ten, co odešel.
      A bylo mu skvěle.