Let Me Down Slowly [CZ]

xviii. katarze

      Leželi v posteli. Filip mu předčítal jeho oblíbené sonety. Měl příšerný přednes i deklamaci a snad všechno, ale byl to Filip a byly to sonety. 
      „Obejmeš mě?" zeptal se po dlouhé době, když už to nemohl poslouchat. On odložil knihu na noční stolek a natiskl se k němu. Oliver objal paže, které kolem něj ovinul. Na nic nemysli, opakoval si, všechno je v pořádku.

      Po nějaké době, kdy měl Filip za to, že už spí, ho opatrně pustil a vstal z postele. Oliver ale nespal. Místo toho teď začal panikařit. Racionální část jeho myšlení mu tvrdila, že jde jen na záchod nebo se napít, ale ty jiné myšlenky ho doslova hlodaly. Cítil, že ho opouští. Kdo by s ním taky chtěl být?
      Vtom uslyšel jsem jak mluví s Viky. Nevěděl o tom, že je doma nebo že by přišla.
      „Jak to s ním jde?" vyptávala se. 
      „Úplně mu hráblo," odpověděl suše. Oliver se připlížil ke dveřím a přitiskl na ně ucho. „Myslíš, že by pomohla léčebna?" navrhla jeho vlastní sestra. To už nemohl vydržet. 
      Rozrazil dveře. Připravený na ně na oba začít křičet a vztekat se. Bojovat tím vším co ve něm ještě zbylo. 
      Jenomže to nebylo potřeba. Viky tam totiž vůbec nebyla. Filip stál u okna opřený o dřez. V následku Oliverova dramatického nástupu se na něj polekaně díval. Byl tam sám. Nemluvil s jeho sestrou ani s nikým jiným. Pravděpodobně nemluvil vůbec. A to bylo víc, než Oliverovo vědomí mohlo unést.
      Stěží došel zpátky a zhroutil se do postele. Svět kolem se točil nebo měl alespoň pocit, že se točí a hlava ho bolela víc než před tím. Nebo mu to tak alespoň připadalo. Filip najednou seděl vedle něj a zase něco mluvil, ale jemu se nechtělo Mu odpovídat. Ani poslouchat, co mu říká.
Jen se překulil a položil hlavu na Jeho stehno. Cítil jak se mu prohrabuje ve vlasech.
      „Hm?" připomněl se, protože se na něco před chvílí nejspíš zeptal.
      „Co?" zamumlal.
      „Co budeme dělat?" zašeptal Filip zoufale. Když nevíš co dělat, pij. 
      „Kdy jsem si vzal ten prášek?" zeptal se, jelikož neměl nejmenší pojem o čase.
      „Prášek?" Pokrčil čelo. „Žádnej sis nebral. Říkal jsi, že ti došly." 
       Zase pravda. „Mohl bys jít do lékárny?" požádal Ho, ale Jemu se to moc nelíbilo. „Prosím," žadonil, „já se potřebuju vyspat."
      Filip od něj nechtěl odcházet, protože se bál, že se mu v jeho nepřítomnosti může něco stát. Nakonec ale přece jen svolil. A Oliver si ani nevšiml, že byl pryč. Přišlo mu to jako jediná sekunda. 

      Když se vrátil zpátky, vzal si Oliver hned dvojitou dávku, o čemž Mu samozřejmě neřekl. Uznával, že by to mohlo být nebezpečné, ale netoužil už po ničem jiném, než konečně zase na chvíli usnout.

      Probral se o pár hodin později. Už se stmívalo a Filip mu seděl v nohou opřený o zeď. Podřimoval a v rukou držel poloprázdný talíř. Byl poloprázdný protože většina jeho obsahu se povalovala všude po posteli. 
      „Tvoje večeře," špitla Viky, čímž Olivera vyděsila. Vůbec netušil, že tu je. Seděla na židli u psacího stolu. Tentokrát tu byla doopravdy. „Je ti líp?" Slovo líp polkla jako by ho nechtěla vyslovit. 
      Pokrčil rameny. Ale trochu lépe mu asi bylo. Alespoň už se necítil, že každou chvíli zemře na abstinenční příznaky po Filipovi nebo na následky spánkového deficitu. I když unavený byl bezpochyby stále.
      Filip sebou s probuzením škubl a vysypal tak do postele i zbytek večeře. Zatvářil se trochu zmateně, což Olivera strašně pobavilo a musel se pousmát. „Nech to tam," navrhl, když začal kousky sbírat „Pojď radši ke mně." Natáhl k Němu ruce a On na nic nečekal a přiskočil k němu. Políbil ho na tvář a zabořil nos do jeho krku.
      Viky si odkašlala. „Tak jo," hlesla a naznačila palcem směřujícím ke dveřím, že radši odchází. Pravděpodobně si toho ale ani jeden z nich stejně nevšiml, protože už mělu zase oči jen jeden pro druhého.
       „Zatímco jsi spal," začal Filip nenápadně, „řekl jsem jim o nás." Oliver vytřeštil oči a trochu se od odtáhl, aby Mu viděl do tváře. Z Jeho pohledu pak usoudil, že to myslí vážně. „Teda, Dominik jim to řekl. Řekl jsem mu, aby jim to řekl. Je to moc zbabělý?"
      Oliver neměl slov. Vzal Jeho hlavu do dlaní a políbil Ho. „Takže teď jsi oficiálně můj přítel?" zeptal se. 
      Filip zčervenal. Ještě nikdo ho nikdy nenazval přítelem. „Jenom tvůj," zasmál se. Oba se zasmáli. V ten moment měli zase pocit, že je všechno v pořádku. Alespoň pro tuto chvíli.
      „Omlouvám se za ráno. Cítím se fakt- trapně," přiznal Oliver barvu. 
      Filip zavrtěl hlavou a vtiskl mu pusu na čelo. „Hlavně že je ti zase líp," usmál se. 
      „Mám hlad," prohodil a On úplně poskočil. Oči se mu rozzářily. „Ale na něco pořádnýho," dodal, když uviděl, jak se rozhlíží po rozsypané rádoby večeři. Nedokázal vysvětlit fakt, že najednou měl docela chuť k jídlu. A že mu opravdu asi bylo líp. Nezdálo se, že by to něco zapříčinilo. Jedna věc však byla jistá: pod kontrolou to neměl.

      Vešli do kuchyně, kde u stolu seděl taťka s mamkou. Oba se smutně usmívali. Ale mlčeli. A už jen to něco znamenalo. Protože se s ním nehádali. Oliver si dovedl docela barvitě představit jakou konverzaci vedli s Viky a Filipem zatímco spal. Ale nejspíš to bylo dobře. 

      Následujíc den šli do školy už doopravdy. Filip si ho sice celou cestu náležitě hlídal, protože si chtěl být jistý, že neudělá něco jako den před tím. Zároveň byl strašně nervózní z prvního dnu, kdy o nich budou všichni vědět. Ale to vlastně byli oba. 
      Vešli společně do třídy a tentokrát to bylo jako scéna z filmu. Všichni si přestali povídat a veškeré pohledy se stočily k nim. Filip koukal do země a těžce dýchal. Kdyby si byl jistý, že už je na to připravený, vzal by Ho Oliver normálně za ruku, ale nechtěl nic uspěchat. Chtěl to všechno nechat na Něm.
      Sedl si na své obvyklé místo a sledoval jak se Filip pomalu plouží k tomu svému. „Můžu?" zeptal se Patrika, se kterým normálně seděl. Ten rozmáchl rukama, jako by bylo všechno stejné jako vždy.
      Bavil se s nimi asi pět minut. Tedy oni mluvili a On poslouchal. Byl napjatý, což tentokrát Oliver dobře poznal. Napadlo ho, že Ho měl možná víc podpořit. Nejspíš to bral moc na lehkou váhu a neuvědomil si, jak moc důležité tohle pro Něj je. Už se chtěl zvednout, že půjde k nim a nenechá Ho plácat se v tom samotného, když v tom se zvedl On a přišel za ním. Složil si hlavu na lavici a zavřel oči. „Sledují mě všichni?" zeptal se šeptem, aby ho slyšel jen Oliver. 
      A Oliver zavrtěl pobaveně hlavou. Ačkoli byla pravda, že většina spolužáků byla otočena k nim a něco si šuškali.
      „Já vím, že jo," zasmál se Filip.
      „Všechno teď bude lepší, uvidíš," zašeptal, když se položil na lavici také. To, že za ním takhle veřejně přišel, bral jako obrovský progres. V ten moment si byl téměř jistý, že se všechno zlepší. A v momentě, kdy k němu Filip pod lavicí natáhl ruku, už to věděl jistě.