Let Me Down Slowly [CZ]

xix. reciprocita

Zbytek měsíce byl pro oba chlapce jeden z nejlepších. Ve škole trávili nejvíc času spolu, ale nijak se nedotýkali a pokoušeli se celkově nevykazovat známky toho, že by mezi nimi mohlo něco být. Všichni pravdu už pochopitelně znali, ale zatím je nechtěli moc provokovat.
Dokonce i Oliverovy známky začínaly získávat svoji původní hodnotu. A vypadalo to, že paní učitelka už z něj není zklamaná, za což byl vážně rád. Pochopitelně i doma za to byli rádi. Nepropadal, jedl už alespoň jednou denně pořádně, trochu lépe se mu spalo. Zkrátka se vracel do starých dobrých kolejích. Možná že láska opravdu všechno spraví.

V sobotu ráno za ním přišel Filip s plechovkou bílé barvy. Rozhodl se, že přetře ten nenávistný sonet, co si Jeho - teď už naprosto oficiální přítel, napsal na zeď v pokoji. Taky mu přinesl květináč s kaktusem. Oli nepochopil proč zrovna kaktus, ale usilovně se snažil si to nevykládat, jako že má pocit, že se o nic jiného postarat nedovede.
„Potřebuješ kyslík," poučoval ho, když si všiml jak nedůvěřivě si ten kaktus prohlíží. Zakoulel očima, ale s úsměvem. A láskyplně Ho políbil.
Teď, když se nemuseli před nikým skrývat, byl Filip jako vyměněný. Konečně z Něj opadl všechen ten stres a přestal se bát sám sebe. Každopádně teď s Oliverem chtěl trávit ještě víc času, a vysvětlovat mu, že občas potřebuje být chvilku sám, nemělo takřka žádný smysl.

Společně vyhodili psací stůl na chodbu a rozprostřeli po linoleu staré noviny. Znovu také museli oddělat poličku s knihami, což nevadilo, protože Oli pak měl alespoň záminku k tomu si je naskládat jak sám chtěl, aniž by tím sabotoval Filipovu snahu, když je tenkrát tak dlouho přerovnával, aby mu udělal radost.
Podal mu malířskou štětku a otevřel barvu. Zápach ředidla se rozprostřel po pokoji.
Teď chtěl udělat radost on Jemu, takže na mobilu našel jednu z těch Jeho vykopávek, se kterou si vždy nadšeně zpíval a začali společně přetírat Shakespearův sonet č. 90.
Oliver se Ho chtěl zeptat jestli by nebylo lepší nejdřív oškrabat starou barvu, aby se ta nová neloupala, ale byl do toho tak nadšený, že ho nechtěl rušit.
„Nechtěl bys to tu trochu oživit? Mohl jsem vzít třeba-" zamyslel se, „červenou. Mohli jsme sem něco namalovat."
„Ale ale," uchechtl se, „kde se v tobě vzal ten umělecký duch?"
Filip se chytil naoko ublíženě za srdce. „Byl tu vždy," pronesl hrdě. „Ale spal."
„Hodně tvrdě," utrousil Oliver, když si vybavil některý z Jeho obrázků ve výtvarce.
On na prázdno otevřel pusu a pak ji s odfrknutím zavřel. „Já bych se zase tebe mohl zeptat odkdy máš vkus na hudbu."
„Spíš odkdy ho nemám. Ty tomuhle říkáš hudba?" pošťouchl ho. V tu chvíli mu nedošlo, že provokovat někoho, kdo v ruce drží barvu, není zrovna ten nejlepší nápad. Filip namočil štětku do plechovky a máchl s ní směrem ke němu. Pochopitelně to nezůstalo bez pomsty. Během několika sekund byli oba celí bílí. Filip to ukončil tím, že Olivera začal nemilosrdně lechtat, takže oba skončili na zemi.
Chytil Mu ruce, aby toho nechal, protože ho to nutilo smát se tak moc, že se už pořádně ani nemohl nadechnout. V ten moment Filip strašně zvážněl. Oliver přemýšlel jestli se náhodou nenechal až moc unést a nesmál se zase tím smíchem připomínajícím lachtana. Ale On ho začal líbat. Odzbrojeně tedy pustil Jeho ruce a On je tak mohl přesunout na jeho hruď.
Na chviličku se odtáhl a podíval se mu očí. Připadaly mu daleko zelenější než kdykoli dřív. Zorničky měl sice široce roztažené, ale barva jeho duhovek byla přesto výraznější než obvykle. Přitáhl si Ho za krk a pokračoval v líbání. Krátce na to už ale Filip přesunul své rty na Oliverův krk. Když jemně kousl, slastně vzdychl. Jednou rukou Ho stále držel za zátylek a tiskl k sobě, zatímco jeho druhá ruka už brouzdala pod Jeho tričkem.
Vtom písnička skončila a náhodné přehrávání spustilo nějakou punkrockovou hudbu, která naprosto zabila jakýkoli závan romantiky v této místnosti. Filip si lehl na záda vedle něj a oba se hlasitě rozesmáli.
„Víš co? Shakespeare byl rozhodně gay," začal opět Oliver se svojí teorií, když si prohlížel přetřený sonet, který i tak stále prosvítal. „Všichni tvrdí, že ne, ale byl." Utřel si ruce do tepláků, aby se ujistil, že mu nebarví a podal z nočního stolku Sonety.

Ó pane - paní mé lásky, máš líce ženy,
vlastníma rukama Přírody malované;
a něžné srdce žen, jenomže beze změny,
beze lží, do vínku těm falešnicím dané;
a oči jasnější než jejich - a míň zrádné,
jež všechno pozlatí, na co se podívají;
a mužnou postavu, jež nade všemi vládne,
až muži klopí zraky a v ženách dech se tají.
Příroda tvořila tě zprvu jako ženu,
leč při té práci se do tebe zadívala
a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu,
takže tou štědrostí mi tebe vlastně vzala.
Když tě však určila jen ženám pro radosti,
ať patří mně tvůj cit - a tobě jejich skvosty.

Dočetl sonet, ale On na to nic neřekl. To ho zklamalo, protože si myslel, že to nejspíš ani nepochopil. Filip to ale ve skutečnosti ani trochu neslyšel. Vnímal jen Oliverův hlas. Dokázal ho poslouchat hodiny jak mluví o věcech, co Jeho ani trochu nezajímaly, protože to nadšení v jeho očích, když se rozpovídal o svém oblíbeném tématu, se nedalo nahradit ničím. Ani hokejem nebo starou hudbou.
„Hele, co kdybychom rodinu na večer někam vystěhovali, abychom mohli být sami?" napadlo Oliho. Dobře si všiml jak se Filipovi opět rozšířily zorničky.
„To zní jako dost dobrej plán," usoudil a spiklenecky se usmál. „Ale možná bych se měl taky ukázat doma. Aspoň na oběd." Zakoulel očima.
Oliver rozuměl tomu, že poslední dobou tam nechce trávit moc času. A upřímně byl rád, že se tomu chce postavit, a taky, že bude mít chvilku čas na něco jiného.

Ale kdyby věděl co se stane, za žádnou cenu by ho nikam nepustil.