Let Me Down Slowly [CZ]

i. filip

      Shakespeare jednou řekl, že je mnohem lepší žít bez štěstí než bez lásky. A Oliver měl neuvěřitelné štěstí, že mohl žít s obojím. Jeho láska pro něj byla zároveň i štěstím.

      Vždycky byl až moc velký snílek. Možná trochu naivní, ale šťastný, protože v každé situaci dokázal najít něco, co bylo lepší než realita. 
      Jenže pak přišel On a Oliver už nechtěl hledat nic lepšího, protože věděl, že nic lepšího už nikdy nenajde. Najednou byl i v těch nejhorších momentech rád, že byly skutečné, protože to znamenalo, že Filip je skutečný také.
      Když nad tím přemýšlel zpětně, možná to úplně štěstí nebylo. Ale ani tu nejhorší sekundu strávenou s Ním by si nepřál zapomenout.

      Obloha ten den byla obzvláště jasná. Hořely na ní tisíce hvězd a uprostřed trůnil cíp měsíce. V tom světle dokonale vynikala Filipova krása. Jako by si veškeré zdroje světla, co je pozorovaly z nebes pohrávaly s jeho obličejem.
      Poslední srpnová noc. Poslední prázdninové tajemství.
      Ani jednoho z chlapců netížilo, že by za necelých pět hodin měli vstávat do školy. I kdyby byli doma, nejspíš by neusnuli. Nervy z prvního školního dne by je nejspíš usnout nenechaly. Jeden z nich se obával neznáma, co ho v nové škole čeká, a ten druhý se klepal při pomyšlení na to, že bude muset veřejně přiznat, že nová letní známost, o které spolužákům vyprávěl, se ve skutečnosti nejmenuje Olivie, ale Oliver.

      Oliver se totiž přistěhoval s rodinou na začátku prázdnin. Dalo by se říct, že šlo o velice rozumné rozhodnutí, protože hned první den se seznámil s Filipem.

Neměli jsme nic hotového k jídlu a veškeré náčiní domácnosti ještě leželo na dně těch obrovských překypujících krabic. Zároveň byli všichni tak nadšení z nového bytu, že nám bylo hloupé ho na večer podvést s některou z místních restaurací. Proto jsem byl vyslán sehnat jídlo.

Cestou jsem ovšem potkal knihovnu a jakožto poctivý knihomol jsem považoval za naprostou nezbytnost jít se tam ještě ten den zaregistrovat.
Vyplnil jsem přihlašovací formulář a hned si to tu šel obhlédnout.
Když jsem se pohyboval v mém nejoblíbenějším oddílu - s klasickou literaturou - našel jsem i něco, co bych právě tam nikdy nehledal.
Stál tam On. Hlavu měl nahnutou na stranu a rukou si prohrabával oříškové vlasy. Na sobě měl tílko a kraťasy, takže mezi knihami nádherně vynikala jeho olivová kůže. Vypadal zmateně. Ale krásně. Vážně moc krásně.
Musel ucítit můj upřený pohled, protože se na mě zprudka otočil. 
Ty Jeho oči.
Matně zelená.
Zavřel jsem pusu a polkl.
„Hledáš něco?" zeptal jsem se rozechvělým hlasem a odkašlal si.
„Ty tu pracuješ?" podivil se a přeměřil si mě pohledem.
„Ne," vykulil jsem oči. „Ale vyznám se v knihách."  Byl to trapný rozhovor a já si to velice dobře uvědomoval. Ale alespoň jsem začal konverzaci a on mi prozradil, že potřebuje knížku do školy (tohle rozčarování ze čtení povinné četby přes prázdniny mu mimochodem vydrželo dva dny - a to přečetl jen dvě stránky). Pomohl jsem mu vybírat, zatímco jsem z jeho andělské tváře nespouštěl oči. 

      „Sakra," vyrušil ho Filip sedící vedle něj ze vzpomínek na jejich první setkání. „Mám osm zmeškanejch hovorů od mamky." Něco vyťukal do mobilové klávesnice.       
      Jeho rodiče byli přísní. Jistěže ho měli rádi (kdo by Ho taky nemohl milovat), ale někdy to trochu přeháněli. 
      „Tebe nikdo nehledá?"
      „Nejspíš si ani nevšimli, že tam nejsem," zasmál se. „Řekl jsem, že jdu brzo spát, protože chci být na zítra odpočatý."
      „Teda Olivere, takhle lhát." Zavrtěl naoko nevěřícně hlavou.
      „No co, chtěl jsem být s tebou!" promluvil po dlouhé době nahlas, což mu najednou přišlo hrozně nepřirozené.
      „Já vím, seš sladkej." Pocuchal mu Filip vlasy, takže to vyznělo spíš jako by chválil psa za to jak je šikovný.
      „Co je?" zeptal se, když si Oliver povzdechl.
      „Vůbec nic," usmíval se. Nebyl to ten achjo povzdech. Byl to povzdech štěstí. Spíš oddechnutí než povzdechnutí. Ještě pořád se totiž nedokázal vzpamatovat z toho, že poznal člověka jako je On. A že ho má rád stejně jako on Jeho. Měl neuvěřitelné štěstí.
      Vzal Jeho ruku a pevně ji stiskl. Miloval tyhle chvíle. Víc než cokoliv. Víc než Shakespearovy hry a vytahané svetry.
      Filip ho pohladil po tváři a políbili se.
      „Hele, zítra," přerušil jejich dlouhý a upřímný polibek zničehonic. „Jak si to představuješ?" Původně neměli chodit na stejnou školu, ale když to mezi nimi začalo být vážnější, Oliver si uvědomil, že ho má doopravdy rád a chtěl, aby spolu mohli být i ve škole.
      „Vždyť už jsme se o tom bavili tolikrát." Uchechtl se. „Nemusíš nikomu nic vysvětlovat. Jestli jsou tví přátelé, vadit jim to nebude." Rozuměl tomu, že se možná trochu obává, ale zbytečně to podle něj dramatizoval. Podle toho, co mu bylo o spolužácích řečeno, vezmou to v pohodě. „No tak, budu tam s tebou," dodal pro jistotu a položil mu ruku na koleno jako důkaz podpory.
      Nejistě přikývl. 

      Oliver věděl, že to zvládnou.

      Byl si tak jistý.

••••••••••••••••••••••••

Vítám vás u nového příběhu! Budu ráda, když mi sdělíte svůj názor, podpoříte mě hvězdičkou (nevím jak se skloňuje vote :d) a komentářem. Přeju příjemné čtení :)