Let Me Down Slowly [CZ]

iv. dominik

      Nehledě na to, že v neděli si chlapci vše vyříkali, se ve škole nezměnilo vůbec nic. A pokud, tak jen k horšímu.

      Například to, že už měl Oliver konečně zaplacené obědy. Ukázalo se, že to nebyl až tak perfektní nápad. Stál teď totiž na kraji jídelny a přemýšlel kam si sednout. K novým spolužákům určitě ne. Našel si tedy prázdný stůl a posadil se. Zády k nim, aby se mohl dívat do zdi. Aby neměl pocit, že jediný v celé jídelně sedí sám.
      Pustil se do té prazvláštní hmoty na talíři, když tu se židle vedle něj pohnula. Zvedl hlavu od jídla. Jeden z Filipových kamarádů si k němu přisedl.
      „Chutná?" Usmíval se od ucha k uchu. Podezíravě si ho přeměřil a ohlédl se ke stolu, kde seděl Filip a ostatní. Všichni je pobaveně pozorovali. Až na Něj. Tvářil se doslova vyděšeně.
      „Hm?" připomněl se ten kluk, Patrik, když neodpovídal.
      „Co chceš?" zeptal se Oliver otráveně zatímco se vydličkou rýpal v jídle - ať už to bylo cokoli.
      „Nic, povídat si," řekl vesele. Až moc vesele.
      Oliver nedůvěřivě nadzvedl obočí.
      "Máš pravdu, smažko, povídání bylo dost." Oliverovi nejdřív nedocházelo co přesně tím myslí, ale došlo mu to v momentě, kdy se jeho obličej ocitl přímo v talíři s tím bůhví-čím.
      Uslyšel za sebou hlasitý smích.
      Rozvážně vstal od stolu a bez jediného pohledu na kohokoli, dokonce i na Filipa, odešel z jídelny. Tohle už bylo moc.

      „Hej," ozval se někdo za ním. V ten moment nedokázal rozpoznat komu hlas patří. Tak se v naději, že to bude Filip otočil. Ale ne. Byl to další z jejich spolužáků. Další z Jeho hloupých kamarádů. Dominik. 
      Jen protočil oči v sloup a namířil si to k záchodům, kde si omyl z tváře zbytky jídla.
      „Přehnali to," řekl Dominik, když ho dohnal. „Včera jsem tě s Filipem viděl. Neměl jsem jim to říkat. Dělali si srandu z toho, že jste tajní milenci a když po nich Filip vystartoval, trochu to podpořilo jejich teorii. A to, že jeho holka se jmenuje Olivie. Oliver, Olivie, je to podobný," zakřenil se. 
      Oliver nemohl uvěřit vlastním uším. Ale vtipné na tom bylo, že Filip si za to nakonec mohl sám. Prý Olivie. Mohl by přísahat, že v momentě kdy to uslyšel mu v těle odumřelo třikrát tolik buněk, než by se považovalo za normální.
      „A už tu holku někdy někdo viděl?" zeptal se provokativně. 
      Dominik se zamyslel a pokrčil čelo, když si uvědomil, že ne. V následku na to zatřepal hlavou, aby se zbavil myšlenky, že jim jejich kamarád lže a vymýšlí si. Nebo hůř, že řeči o něm a Oliverovi, které nechtěně sám vytvořil, jsou pravdivé.
      „Vlastně- chtěl jsem s tebou o něčem mluvit," vzpomněl si, když mu došlo, že se ještě nedostal k věci. 
      Postrčil Olivera zpátky před zrcadlo a postavil se vedle něj.
      „Vidíš to?" zeptal se. „Jak jsme podobní. Klidně bysme mohli bejt bráchové."
      Oliver vyprskl smíchy. Díval se střídavě na sebe a Dominika, ale nedokázal najít jedinou maličkost, která by byla sebevíc podobná. Dominik měl světlejší vlasy, tmavší pleť, brýle, obličej plný akné a byl daleko vyšší a statnější než on. 
      „Tvůj táta. Petr, že jo? Myslím, že je můj táta. Počkej." Vvytáhl z kapsy mobil. Oliver se sarkastickým úsměvem čekal, co mu ukáže dál, protože se začínal náramně bavit.
       Potom mu ale úsměv ztuhl, protože Dominik měl v mobilu skutečně  fotku, na které byl on, pravděpodobně jeho máma a Oliverův táta. 
      „To není možný," popřel. „A rozhodně to neříká, že by byl tvůj táta. To je směšný."
      „Nech mě ti říct co vím," nabídl.
      Oliver ale neměl jediný důvod mu věřit. Vždyť se přátelil s lidmi, kteří ho nenáviděli. Byla tu ta fotka, ale ta mohla být upravena Photoshopem. A on svému tátovi věřil.

      Jenže pak přišel domů a musel nad tím neustále přemýšlet. Dominik mluvil tak přesvědčivě. Ale nebyli si vůbec podobní, kdepak. Možná trochu ten nos? 
      Rozrazil dveře do Viktoriina pokoje.
      „Klepat třeba?" upozornila ho důrazně, ale zavřela knížku, aby mu mohla věnovat trochu svého času. A on jí povyprávěl o příhodě s Dominikem.
      „Hmm," vydala ze sebe, když skončil. „Jsou věci, který je lepší nevědět." 
      „Počkej, ty říkáš, že-"
      „Neříkám nic!" odsekla. „Jen se do toho nepleť." Chvíli mezi nimi bylo ticho, ale on ji nepřestával hypnotizovat pohledem. „Dobře," svolila nakonec neochotně. „Kdysi měl s někým pletky. Nevím s kým, ale už to skončilo."
      „Cože?!" vyjekl. „Kdy? A proč nic nevím?!"
      „Je to dávno, taky o tom nic nevím, vážně. A slíbila jsem taťkovi, že ti to neřeknu a opovaž se říct to mamce!" 
      Oliver naštvaně vypustil vzduch z plic. Tohle přece nemůže být pravda. Jejich rodiče spolu byly třicet jedna let. Nikdy se nehádaly, neměly neshody. Všechno bylo perfektní. Znal svého otce. Tohle by nikdy neudělal.

      O pár minut později už zase zvonil na Filipa, protože doma být prostě nechtěl. Očekával, že u něj najde útočiště jako vždy. On se ale místo toho ještě tvářil pobouřeně.
      „Co tady děláš?" zeptal se, protože jeho návštěvu nečekal. „Neviděl tě nikdo?" vyzvídal a zatáhl ho do chodby, aby k tomu nedošlo pokud se to do teď nestalo.
      On ale jeho otázky ignoroval. 
      „File," oslovil ho něžně a obejmul ho. On rozpačitě položil ruce na Oliverova záda, ale nepřitiskl ho k sobě tak jako pokaždé. Cítil se provinile za to co se stalo v jídelně a za to, že se Olivera nezastal. Viděl, že ho něco trápí a myslel, že je to ono. 
      „Tvůj kamarád-" začal Oliver, ale Filip ho přerušil a odstrčil ho od sebe.
      „Já vím," řekl. „Promiň, nevěděl jsem co má v plánu." 
      Oliver byl trochu zmatený, než mu došlo, že nemluví o Dominikovi, ale o tom klukovi, co mu vrazil hlavu do jídla. Za což se mimochodem cítil poníženě, ale nebylo to to o čem chtěl mluvit.
      „Jo, ale Dominik-" Jenže on mu opět skočil do řeči.
      „Ne, to byl Martin. Dominik je ten co nás včera viděl a všem to řekl. Takovej ten vysmátej." Oliver v té větě slyšel, že mu vyčítá, že ho v tu neděli přinutil jít s ním ven. Ale copak mohl vědět, že k tomuhle dojde?
      „Já vím, ale-"
      „Oli, kašli na to. Nech to bejt, jo? Už se nic takovýho nestane. Slibuju." Jistě že za normálních okolností by si ho vyslechl a rozebíral to s ním hodiny, přesně jak to měl Oliver ve zvyku. A nevadilo by mu to, protože ho měl rád a někdy mu přišlo roztomilé jak hysterčí. 
       „Budeš v pohodě?" zeptal se pro jistotu a položil mu ruku na rameno.
       „Jo, jasně," přikývl a pokusil se se usmát. Už se mu nechtělo Filipovi něco říkat, když evidentně nic slyšet nechtěl.
      „To je dobře. Víš, říkal jsem si- možná by bylo lepší kdybychom se teď nějakou dobu neviděli." Díval se do země, protože se mu to neříkalo snadno. Nechtěl to tak, jenže se zdálo, že Oliver pořád nedokázal pochopit, že potřebuje trošku času.
      „Myslíš jako třeba do večera?" Zkusil to i když dobře věděl kam tím Filip míří.
      „Spíš jsem myslel pár dnů nebo týdnů, měsíců." 
      „Let?" pokračoval Oliver s bodavým úsměvem na rtech. 
      „Ne, hele." Chtěl to nějak zachránit, říct něco hezkého, ale už bylo pozdě. „Prostě běž."