Let Me Down Slowly [CZ]

ix. poslední kapky

       Bylo to jako by se celý jeho svět rozpadl. Už dávno nebyl kluk, co dokázal najít byť jen špetku štěstí takřka všude.
       Teď všude viděl temno. Ne, temno ne. Prázdnotu.
       Nemohl dál zůstávat u Dominika poté, co ho zradil a spolčil se s Magdou a potom zavolal Filipa, protože nevěděl co s ním má dělat. Bylo to podlé. 

      Usadil se v parku na lavičce, kde před třemi měsíci viděl Filipa. Teď pochyboval jestli se to stalo doopravdy. Jestli tady vůbec někdy byl. Jestli Ho vůbec někdy držel za ruku. Jestli se někdy líbali. Už mu to nepřišlo ani jako minulost. Přišlo mu to jako výplod jeho fantazie. Lež. 

Zrovna jsem se procházel parkem a snažil se smířit s tím, že tudy teď budu procházet každý den. Uviděl jsem ho, jak sedí na lavičce. Hlavu měl podepřenou rukou, kterou se opíral o opěradlo lavičky. Měl zavřené oči, tudíž jsem si byl jistý, že mě neviděl. A byl jsem si jistý i že mě neslyšel, protože do uší mu hrála hudba ze sluchátek (teď už vím, že to byla jistá hudební skupina, jejíž název si ale stejně nepamatuju).

Bezmyšlenkovitě jsem popošel trošku blíž, abych se ujistil, že je to on. Bál jsem se, že otevře oči, ale moje touha po tom se mu přiblížit zvítězila. Skutečně měl tvář anděla. Vlasy měl po stranách krátké, ale vepředu mu padaly do čela. Obočí měl o něco tmavší než vlasy. Rty plné a dokonale vytvarované. Měl jsem chuť ho hned tenkrát políbit. A to jsem ani neviděl ty jeho oči. Nikdo nemá takovou barvu duhovek jako on. 
Nikdo.
Působil tak klidně a nenuceně. Jako by do toho parku snad patřil. Jako by tam tak seděl odjakživa.

      Jenže teď tady nebyl.

      Přesto ho po kdoví jaké době probudil Jeho hlas, když se mu zase podařilo nějakým způsobem usnout. Vyděsil se, protože kolem byla už pořádná tma. 
      „Co to pořád vyvádíš?" Jeho hlas už nebyl naštvaný. Zněl zoufale. „To je všechno kvůli mně?"
      „Zas tak si nefandi," odsekl a posadil se.
      „Pojď domů. Všichni tě hledají." Vzal Olivera pod paží a on neměl sílu se Mu jakkoli vzpírat. Už nechtěl utíkat dál. Nechtěl skončit takhle. Celou cestu na Filipa ani jednou nepromluvil. Nechtěl s Ním být. Musel Ho nechat jít, aby ho neopustil On.

      Sotva kluci vešli dovnitř Oliverova bytu, máma mu znovu vrazila facku. A tentokrát pořádnou.       „Víš jak jsme se báli?!" křičela „mysleli jsme si, žes utekl z domu!" Propukla v pláč. „Tak řekni něco!" řvala a na jeho tváři přistála další facka.
      „Mami, to stačí," vložila se do toho Viky a odvedla ji si sednout. 
      Nakonec se Oliver nezachránil. Ublížil si ještě víc a ublížil těm, kterým ublížit nikdy neměl.
 Zatímco si mnul červený flek na tváři, odešel beze slova do svého pokoje. Zabouchl za sebou dveře a poslouchal.
      „Kde byl?" ptala se Viky Filipa, který tam ještě pořád byl. Cítil se před Ním tak poníženě jako nikdy před nikým. Ne jen za tuhle scénku, co způsobila jeho máma, ale i za to všechno. Za to předtím a za to, co tušil, že ještě bude následovat.
      „Spal v parku," odpověděl. Máma teď začala brečet ještě víc. „Půjdu se za ním podívat," řekl. 
      „Řekl mi všechno. Jak ho ignoruješ a šíříš o něm lži. Podívej v jakým je stavu." Viky dobře věděla, že to není jenom o Filipovi. Že je tu snad tisíc dalších faktorů. Ale vždycky je líp, když je to na koho hodit.
       Filip jí na to něco řekl, ale on neslyšel co, protože dveře byly zavřené a On mluvil potichu.
       „Dobře si to rozmysli. Pokud se budeš pořád objevovat a mizet, budeš mu strašně moc ubližovat. A to ti nedovolím. Je to na tobě." 
      Oliver tam chtěl vtrhnout a začít po ní křičet jak si může něco takového dovolit. A Mu chtěl říct, že to zvládnou a říct Mu úplně všechno, ale chtěl, aby On o něj taky trochu bojoval. O ně.

      A on odešel.

      Ráno, když k němu do pokoje přišel taťka, předstíral, že spí. Že spal celou noc. Ale pravda byla, že oči ani nezavřel. Chtěl počkat než odejde, ale on si sedl na kraj jeho postele a něco si pročítal na tabletu. Konkrétně šlo o článek pojednávající o tom jak hovořit s pubertálním synem. To jeho syn ale vědět nemusel.
      „Co je?" zeptal se Oliver, když pořád neodcházel a ho přestalo bavit si hrát na to, že šťastně spí.
      „Vzal jsem si volno a mám v plánu tě omluvit ve škole. Strávíme spolu den. Co ty na to?"
      „Máma ti dala za úkol mě hlídat?" 
      Povzdechl si. „Ne. Sice jsem včera nebyl doma, ale vyprávěla mi co se stalo. Neříkej jí, že jsem ti to řekl, ale kdysi mi několikrát museli vypumpovat žaludek," zašeptal a mrkl. 
      Oliver se pousmál. Jenže tady nešlo jen o to, že máma našla v jeho pokoji prázdnou láhev od vodky. Bylo tu ještě to, že ho neviděla celou noc a neslyšela o něm do doby, než jí zavolali, že si má pro něj přijet na policejní stanici a zaplatit pokutu, protože kradl. A pak utekl znovu a našli ho uprostřed noci spát v parku jako bezdomovce. 

      Celý den se z Oliho snažil dostat, kde je zakopaný pes. Ale on nevěděl co mu říct, protože odpověď neznal. Všechno to začalo tím blbcem, kterého měl ještě pořád rád. Ale ze začátku to měl pod kontrolou a pak najednou- už to nebyl on.
      Taťka říkal, že potřebují vypadnout. Mu se strašně nikam nechtělo, ale vzal ho do knihkupectví a řekl, že mu koupí, co bude chtít. Být mezi tolika knihami Oliverovi neskutečně zvedlo náladu a táta dost provětral peněženku. Nakonec se spokojil s vysvětlením, že jeho syn si prostě jen prochází druhým obdobím vzdoru a že je to v jeho věku zcela normální. Vždyť on na tom byl podobně. Jenže v tomto případě to tak jednoduché nebylo.
      Z druhé strany, Olivera napadlo, že tolik času stráveného s ním o samotě mu dává příležitost se ho nějak nenápadně či více nápadně zeptat na Dominika. Ale nechtělo se mu nad tím přemýšlet a nechtělo se mu s ním mluvit.

      Když se vrátili, byla už doma Viky. Vzala si bratra k sobě do pokoje a vedla dlouhý monolog o tom jak by měl na Filipa zapomenout, protože za to nestojí. Ale on ji pořádně neposlouchal. Věděl, že ať se stane cokoliv, nikdy na Něj nezapomene. Nikdy. Bude navždy v jeho hlavě. A i kdyby zjistil, že Jeho tajnou zálibou je po nocích stahovat koťátka z kůže, nedokázal by o Něm zle byť jen smýšlet.

      V úterý už do školy musel. Na skřínce se mu objevil nápis BUZNA. Paní učitelka třídní to vyhodnotila jako šikanu a rozhodla se s tím něco dělat. Od někoho zjistila kdo to byl a náležitě ho potrestala. Jednu celou hodinu občanky také věnovala sexuální orientaci. Filip v polovině její přednášky odešel na záchod a do té hodiny už se nevrátil. Místo toho mu napsal.

Filip→Oliver(13:14): po hodine prijd na wc

       Měl chuť Ho tam nechat čekat jako On jeho už tolikrát. Ale jednak ho strašně zajímalo co chce a jednak Ho nechat čekat prostě nemohl, protože to byl zkrátka Filip.
      Sotva vešel, On ho hned zatáhl do kabinky a zamknul. 
      „Musíme si promluvit," zašeptal.
      „No, jestli chceš bejt nenápadnej, znám i lepší místa," pronesl Oliver se značnou dávkou sarkasmu. 
      Filip si uvědomoval, že zavřít se s klukem na záchodě není zrovna nenápadné, ale musel s ním mluvit neprodleně. „Mlč. Musím ti něco říct." Nadechl se. „Všechno, co jsem ti řekl, byla to pravda. Nikdy jsem nechtěl, aby to zašlo sem. Aby tě někdo šikanoval. Už jsem-" někdo vešel. Pokračoval v mluvení, až byl zase čistý vzduch. „Než nás Dominik viděl v tom parku, říkal jsem si, že to nějak zvládnu, chápeš, že spolu můžem bejt aspoň mimo školu a-" Zase někdo vešel.
      „Kdybys to nepopíral, nikomu by to divný nepřišlo," zaútočil Oliver když zase byli sami.
      „Zpanikařil jsem. A neob-" Začala hodina. Spolu se zvoněním vešel na záchod ještě kdosi.
      „Halo? Někdo?" Byl to Dominik. Kluci se na sebe s vyděšením podívali a pantomimicky se dohadovali, kdo by se měl ozvat.
      „Jo, jsem tady," řekl nakonec Oliver.
      „Co tam děláš? Už zase trucuješ kvůli Filipovi?" zasmál se. Ale on se tedy rozhodně nesmál. A Filip už vůbec ne. Propaloval ho nepříjemným pohledem. Jenže ani Jeho nepříjemný pohled ve skutečnosti nepříjemný nebyl. Jeho matně zelené oči byly nádherné, i když se schylovalo k apokalypse.