Let Me Down Slowly [CZ]

v. rezignace

      Ráno nato si Oliver Dominika odchytil u skříněk a oznámil ho, že si rád poslechne co o jeho rodině ví. Dominik svolil s tím, že se můžou potkat po škole. 
       To pro něj  bylo jedinou motivací dnes přečkat celé vyučování a jednoduše to nezabalit. Přemýšlel, že když je teprve říjen, mohl by pořád přejít na jinou školu. Ale co kdyby si Filip uvědomil, že mu někdo nejmenovaný chybí? Co kdyby?

      Oliver si moc přál, aby to všechno bylo jako dřív. Aby s Ním mohl být znovu v pevnosti a dát si s ním ještě jednou první polibek. Nebo aby ještě jednou mohli tancovat v noci na louce za městem při pití vína a zpívat ty hloupé písničky ze sedmdesátek.
      Jenže tohle všechno už bylo pryč. Nenávratně. Rozhodl se dát mu ten jeho čas, i když si byl téměř jistý, že to znamená, že na něho co nevidět zapomene. Cítil se tak bezmocný, že s tím vším nemůže nic dělat. Filip ho prostě neměl rád tak jako on Jeho. Jinak by se snažil.
      Ale on se nesnažil.
      Nedělal vůbec nic. 

     Odpoledne se sešel s Dominikem a šli k němu domů, protože ani on nechtěl, aby ho s Oliverem někdo viděl. To ovšem byla jen záminka proto, aby ho mohl nenápadně představit své mámě jeho syna svého táty.
       K jeho smůla máma ještě nebyla doma a tak musel odložit osobní úmysly prozatím stranou. Alespoň měl ale víc času s ním prodiskutovat co si myslí.
       Ukázalo se, že měl doma spousty fotek s Oliverovým tátou - už od úplného dětství. A jako by to nestačilo - vytáhl i kazety s domácími videy. To by zfalšovat nedokázal. Jen nemohl pochopit jak to že je toho všeho tolik. Vždyť než se přistěhovali sem, byli od sebe přes celou republiku.
        Poté mu došlo, že to jsou všechny ty taťkovi služební cesty a dny, kdy musel zůstal déle v práci. Všechno do sebe začínalo zapadat. A konečně pochopil i to, proč se přistěhovali právě sem. 
       „Takže jsi můj bratr?" zeptal se opatrně. Nevěděl zda by měl být rád nebo naštvaný nebo zmatený.
       „Nikdo mi nikdy nepotvrdil, že je Petr můj otec. Ale byl tady celej můj život. Nevynechal jediný moje narozky a vozil mi dost drahý dárky. Nikdy jsem se nezeptal přímo, ale nevím jak jinak si to vysvětlit." 
      „Zeptáš se? Prosím? Možná existuje jiný vysvětlení."
      Dominik se zhluboka nadechl a ačkoli tomu nevěřil a hlavně tomu věřit nechtěl, kývl. 
      „Ale budu k tomu potřebovat něco na povzbuzení."
      „Co máš na mysli?" 
      Dominik pokrčil rameny.
      „Ptal jsem se Filipa jestli mu prodáváš drogy. Napadlo mě totiž, že proto děláte, že se neznáte. A on řekl, žes mu něco nabízel, ale že to nevzal. Nebo něco tak. Takže máš něco na povzbuzení?"
      Olivera bodalo u srdce. Nevěřil tomu, že se najednou všichni staví proti němu. Byl tak naštvaný. A chtěl, aby Filip věděl, že si s ním nemůže dělat co chce. 
      „Vlastně dorgy neprodávám, promiň," pousmál se. „Ale jak se říká, že jsem gay, to je pravda."
      „Počkej, co? Takže ty a Filip?"
      Oliver vítězně přikývl a doufal, že když dodá „Ale nikomu to neříkej, hlavně Filipovi, že to víš," určitě se to k Filipovi dostane jako k prvnímu. Nechtěl Mu ublížit. Jen s tím trochu pohnout.

      Jenže jak už to bývá, čím víc o tom přemýšlel, tím méně mu to přišlo jako skvělý nápad. Napsal Dominikovi několik zpráv o tom, že to Filipovi nesmí říct za žádnou cenu. Ale pořád se bál, že to udělá. Nenáviděl se za to, že mu to prozradil. Za to, že si byť jen na tu vteřinu přál, aby to Filipa dostihlo. 
      Celou noc jeho mozek vytvářel nejrůznější katastrofické scénáře. A jako nejpravděpodobnější vyhodnotil tento: Dominik všem řekne co mu řekl. Filip to Oliverovi nikdy neodpustí, rozejde se s ním, bude ho nenávidět. Následně odejde ze školy nebo zase odejde Oliver, přestěhují se opět někam jinam, pošle Filipovi dopis na rozloučenou a skočí pod vlak. Nebo to nebude potřeba. Možná umře na abstinenční příznaky po Něm. 
      Každopádně závěr je jasný. Umře. Umře sám.
       Vzal krabičku pomerančových Tic Taců a celý její obsah si vysypal do pusy. Předstíral, že jsou to prášky. Že po nich usne a už se nikdy neprobudí. Jenže to byly jen pomerančové Tic Tacy. A on ani neusnul. Byl vzhůru až do rána. Pil víno a poslouchal hloupé písničky ze sedmdesátek. Sám.

Oliver→Filip(04:36): Nikdy na tebe nezapomenu

      Díkybohu byla na druhý den sobota a nemusel chodit s kocovinou do školy. Celý den strávil v posteli čtením Shakespearových her. Nejvíce sympatií tentokrát choval k Macbethovi. A pokaždé, když v tomto díle zemřela postava, uvařil si další šálek čaje. 

       V neděli se dokonce přemohl natolik, že dokázal vylézt z domu a na chvíli navštívil Dominika, protože najednou byl v jeho životě další člověk. Ať už byl jeho bratr nebo ne, začínal ho mít celkem v oblibě. I když možná jen nechtěl být sám.

      V noci na pondělí zase nemohl spát. Utekl tajně z domu a mrzl zbytek noci u rybníku se sluchátky v uších. 
      Odtud šel přímo do školy. Měl to být den jako každý jiný, jen dnes už neměl motivaci tam trpět. A taky měl být tělocvik. Přestože na sporty nikdy nebyl, obvykle mu to nedělalo problém, ale dnes se necítil jako že bude schopný vůbec udělat krok.
      Přijal názor, že když poslední dny vůbec nespí a nejí, nemůže po něm nikdo chtít, aby měl dostatek energie na nesmyslné běhání do kolečka. 
      Možná to začínaly být jen vsugerované výmluvy, protože chodit do školy mu začínalo být čím dál míň příjemné. Ale možná taky ne, možná stál na pokraji něčeho příšerného. 
      Jenže to v tuhle dobu ještě nedokázal posoudit.

      Šel do kavárny a objednal si černý čaj. Z mobilu vlezl mámě na e-mail a napsal třídní učitelce jejím jménem omluvenku. Následně e-mail smazal, aby se mamka nic nedozvěděla.
      Potom zavolal své bývalé nejlepší kamarádce. 
      Nemluvili spolu zhruba rok. Od doby, co Oliver pár lidem vyzradil, že nedopatřením otěhotněla. Dobře věděl, že to neměl dělat, věděl to. Omlouval se jí a to ne zrovna málo, ale ona přišla s tím, že už ji nějakou dobu stejně strašně štve. Ale to už bylo dávno. Teď mu chyběla víc než dřív. Nebo spíš jen někoho potřeboval.
      A ona řekla, že se za ním přijede podívat. Na tohle šílené město. Na to, co z Olivera ještě zbylo. A na to jestli to ještě vůbec půjde spravit.

_____________________

Hola hou, jak si užíváte příběh? :)