Let Me Down Slowly [CZ]

ii. začátek konce

Vešel do místnosti tiše jako kouř. Tak už to měl zkrátka ve zvyku. Chovat se nenápadně, ale přesto na sebe upozorňovat nepovadajícím úsměvem. Chtěl být jeden z těch lidí, co se dovedou smát za každé situace.
I dnes se mu to docela dařilo - nenastalo ticho, jak to vídal ve scénách amerických filmů, ale i tak na sobě ucítil mnoho zkoumajících očí.
Hned začal pohledem hledat Filipa. Seděl na lavici uprostřed třídy s nohama položenýma na židli a o něčem se bavil s klukem sedícím vedle něj a dalšíma dvěma sedícíma naproti nich.
Jakmile si všiml přicházejícího chlapce, vytřeštil oči, jako by snad viděl oživlou učebnici matematiky. Oliver ale sebral odvahu a přesto vyšel jeho směrem a nesměle pozdravil.
On mu ale pozdrav neoplatil. Bylo vidět, že váhá, a když stál Oliver takhle blízko, nemohl si nevšimnout ani toho, že téměř nedýchá.
„My se známe?" zeptal se nakonec se zdviženým obočím. „Co chceš?" pokračoval netrpělivě s trochu útočným tónem, když neodpovídal. Teď už ticho místnost téměř zaplnilo. Oliver mu věnoval nechápavý pohled. Snažil se v jeho obličeji najít sebemenší detail, co by naznačoval tomu, že to nemyslí vážně. A taky že ho našel.
Ale k čemu to bylo, když On nechtěl, aby to bylo vidět.
„Nic," špitl s pohledem sklopeným k podlaze a odebral se k volné lavici vzadu.
„Co to bylo?" vyprskl některý z jeho kamarádů a celá skupinka se zasmála. Nerozuměl jeho chování. Dobře si uvědomoval jak plachý Filip je, ale něco takového by od něj nikdy nečekal. Vždyť to probírali snad stokrát!

Se zvoněním vešla třídní a na střed tabule, aniž by řekla jediné slovo, namalovala černě vybarvené kolečko.
„Co vidíš?" zeptala se jedné holky ve přední lavici.
„Kolečko," odpověděla výsměšně.
„Co vidíš ty?" zeptala se kluka na druhém konci třídy. Pokrčil rameny. V ten moment se Oliver zasmál. Neuvědomil si jaké je ve třídě ticho, takže se na něho všichni otočili, a on ucítil jak se mu krev hrne do obličeje.
„Oliver, že?" usmála se mile. „Olivere, co vidíš?"
„Bílou tabuli, na které je černá tečka, kterou všichni vidí, ale nevidí to kolem?" zkusil to. Celá třída se zahyhňala, protože to, co řekl nejspíš nedávalo smysl. Třeba Filip se ale nesmál, za to se na něj podíval se zdviženým obočím. Ale paní učitelka významně přikývla.
„Někdy vidíme jen černou tečku," odmlčela se, „ale nesmíme zapomínat na to všechno kolem." Olivera bavilo jak některým došla slova. Poté ale došla slova jemu, jelikož mu paní učitelka dala prostor na to, abych se krátce představil. A on se představoval nerad.

Po škole se mu nepodařilo včas Filipa odchytit. Lépe řečeno před ním docela očitě utekl. Takže se bez úspěchu vydal rovnou domů.
„Jak to šlo?" zavolala jeho sestra z obýváku, když práskl dveřmi. Rozvalil se na gauč vedle ní.
„Filip mě ignoruje. Dělá, že mě nezná," postěžoval si. Viktorie s klidem pohodila vlasy a protočila očima.
„Je to kretén," pronesla jako by nic. To zamilované stvoření vedle ní mělo silné nutkání se ho zastat, ale ona pokračovala. „A to jsem na něj sázela víc než na ty před ním." Viky byla zarytá feministka. Navíc by se dalo říct, že byla královnou narcismu a pesimismu. Pokaždé, když si její mladší bratr našel kluka, sázela si na to, jak dlouho jim to vydrží a co bude důvodem rozchodu.

Zrovna když jí vysvětloval, že se ještě nerozešli, a určitě se k tomu ani neschyluje, zazvonil zvonek. Ona šla ke sluchátku a zeptala se nevrle kdo tam je. Potom řekla: „Je tady, ale sere na tebe." To bylo pro Olivera jako výstražný majáček. Hbitě vyskočil z gauče a vytrhl jí sluchátko z rukou. Řekl, že jde hned dolů a ona mu dala pohlavek se slovy, že nemá žádnou hrdost.

Seběhl po schodech co nejrychleji a přes sklo vchodových dveří Ho uviděl. Nervózně si mnul ruce a přešlapoval na místě.
Otevřel, a protáhl se za ním ven.
„Promiň. Já- promiň. Zpanikařil jsem." Vysvětloval a díval se u toho do země, protože se cítil provinile. Bylo to tak trochu sladší, než by mohl čekat. Pokaždé, když ho Oliver viděl takhle v rozpacích, což bývalo poměrně často, myslel, že se na místě rozteče. Odpustil by mu i kdyby to byl on, kdo zavinil vyhynutí dinosaurů. „Dvakrát," dodal s úšklebkem.
„Odpustím ti, pokud se mnou půjdeš na Nahatýho Shakespeara," nahodil Oliver a přitáhl si ho za tričko blíž k sobě. Věděl jak Filip divadla nenávidí. Ale On zase věděl jak je Oliver miluje. Kdysi mu slíbil, že s ním někdy někam zajde, a tohle byla perfektní šance.
Prohrábl si ale vlasy, a to už bylo jasné, že produkuje výmluvu.
„Pak se domluvíme, teď spěchám. Chtěl jsem ti jen říct, že tě mám rád, jo? Ať se stane cokoliv." Řekl zaraženě, jako by se mělo doopravdy stát něco strašného. Přesto mu Oliver s radostí padl kolem krku. Filip si ho k sobě přitiskl a on tak mohl nasát vůni jeho parfému.
„Nemáš čas ani chvilku? Mohli bychom se jít projít," navrhl stále omámený jeho vůní.
„No nevím, já už řekl, že tě neznám, a kdyby nás viděli spolu-" Na tohle nešlo nic, než nuceně přikývnout. „Ne, tak to nemyslím, já jen- sakra," zhluboka se nadechl, „dej mi čas, prosím." Znovu si prohrábl vlasy. „Musím jít," oznámil s trhnutím jako by se právě probral.
Oliver se k němu natáhl, chtěl ho políbit, ale on uhnul a místo toho mu dal pusu na tvář. Proč mu dal pusu na tvář?

Ať už to mohlo vypadat jakkoli, rozhodně to nebylo tak, že by ho snad Filip neměl rád. Když se na něj podíval, pokaždé propadl lásce k jeho tmavým vlnitým vlasům a roztomilým pihám na nose a pod očima. Oliverovy oči stály za zmínku také. Nebyly sice matně zelené jako ty jeho, ale skrývala se v nich nevšední dobrost. Z jeho vlastností nejvíc miloval právě to, jak dobrý je. To jak ve všem vidí to hezké.
Tyto dvě duše se ve spoustě věcech lišily. Filip kupříkladu nesnášel svetry, ale na Oliverovi se mu tuze líbily. Taky narozdíl od svého kluka nikdy nepřečetl pořádnou knihu. Nemluvě o tom, jak moc mu nechutnal Oliverův oblíbený černý čaj.
Pak tu byly zase věci, co měl Filip rád a Oliver ne. Hokej, Hvězdné války, a ještě jednou hokej.
Přes to všechno je však spojovala vzájemná láska.

Oliver ale tušil, že se teď všechno změní.
Tímto dnem se odcizili.