Let Me Down Slowly [CZ]

xv. hrdá krev

      Když už se skoro svítalo, Oliver po prášku na spaní opravdu na chvíli usnul. To způsobilo, že Filip byl pro jednou dřív vzhůru než on a tenhle čas využil k tomu, aby dal jeho pokoj alespoň do přijatelné podoby. 
      V momentě kdy se Oliver probudil, stál zrovna u poličky, kterou On sám nejspíš vrátil na své místo a rovnal na ni knihy, co předevčírem nelítostně skončily na podlaze. Kdysi Mu vyprávěl jak je pro něj důležité mít knihy správně seřazené a On je teď různě přehazoval a zkoušel jak to bude nejlepší. I když bylo nemožné uhádnout podle čeho je rovnal.  
      I zbytek pokoje se dočkal rozhřešení. Střepy z rozbitého hrnku zmizely, a oblečení, které bylo ještě včera poházené po celé podlaze, bylo teď naházeno v rohu místnosti, čímž se toho moc nevyřešilo, ale cílem bylo, aby se dalo alespoň projít.

      Konečně si všiml, že je Oli vzhůru. Klekl si k jeho posteli a lokty se opřel o matraci. Usmíval se, i když Ho to určitě stálo spousty sil. „Jak ses vyspal?" 
      Nejblbější otázka, jakou právě teď a právě jemu mohl položit. Taky že se Mu dostalo jen zabručení. „Řeknu to rodičům. Dnes," řekl Filip odhodlaně. Daleko odhodlaněji než včera v noci.
      „Seš si jistej?"
      „Ne," uchechtl se, „ale udělám to pro tebe." Jistý si nebyl ani v nejmenším. „Půjdeš se mnou?" zeptal se. Nechtěl si ani připustit možnost, že z toho vycouvá. Už nechtěl utíkat před tím kdo je a před láskou. Už nikdy. 
      „Asi bys to měl udělat sám," vybídl Ho Oliver, čímž ho nevědomky zradil. Pravda však nebyla, že by si myslel, že to musí udělat sám. Jen se cítil až moc vyčerpaný na to, že by měl dnes opustit svůj pokoj. 

      Všichni hosté ze včerejší „oslavy" už byli pryč a tak nemusel vynakládát úsilí na komunikaci. Na druhou stranu přišla na řadu oslava s rodiči a ta nesla další rizika. Ale všichni se snažili předstírat, že je všechno v pořádku a že když je Oliver o rok starší, všechno se teď strašně změní. Jenže on se na svou rodinu nemohl dívat jinak než jako na zklamání. Byla tu ta věc s tátou a to, že to věděla i Viky a že mámě to nikdo neřekl. Rozhodl se vzít to do vlastních rukou hned jak zjistí jak to všechno je.

      Musel ale řešit jedno po druhém. Teď tu byl fakt, že Filipovi rodiče zrovna kladně nepřijali, že jejich syn je gay. 
      Oliver to řekl mamce, která je zkontaktovala a pozvala na večeři. Byla přesvědčená, že jestli jim něco pomůže smířit se s tím, je to možnost popovídat si o tom s rodiči, co si kdysi prošli stejným zlomem. 

      Ve středu k nim skutečně přišli na návštěvu, což už byl zázrak sám o sobě. Večeře samotná se ale zas tak dobře nevyvíjela. Filipovi rodiče jednak nechtěli, aby Filip seděl vedle Olivera, tak Ho přinutili posadit se na místo nejvíc vzdálené od něj. Což pro Něj bylo nesnesitelné. Ale Oliver Mu čas od času alespoň přes stůl poslal povzbudivý úsměv. A i tak malé gesto pro Něj v tu chvíli znamenalo hodně.
      A skutečná zábava začala, když se otevřelo narovinu ono téma.
      „Takže vy to synovi tolerujete?" začal Jeho otec. 
      „Je to náš syn, nemuseli jsme se nad ani zamýšlet. Máme ho rádi takového, jaký je. A mít partnera stejného pohlaví není v dnešní době zakázané," bránila se Oliverova máma s předem nachystanými argumenty. Jen ona věděla kolik času strávila přípravou na tuhle večeři. Těžko říct jestli dávala opravdu tolik šancí vztahu dvou mladých kluků nebo se jen chytala jednoho z mála signálů, co k ní Oliver po dlouhé době vysílal. 
      „Jenže my si nemůžeme dovolit mít syna zmetka." Poslední slovo vyloženě zasyčel.
      Oliver nevěřil tomu, co slyší. Nedovedl si představit, že jeho rodiče by o něm mluvili takhle. A Filip to nejspíš nesnášel vůbec dobře. Jen se díval do talíře a mlčel. Chtěl se Ho zastat a říct jim co si myslí, ale v momentě kdy se nadechl a otevřel pusu mu mamka položila ruku na rameno, aby nic neříkal. A nejspíš měla pravdu. Jen by to pokazil ještě víc.
      „Filip je skvělý kluk," řekla sama. „Nemyslím si, že je nutné říkat takové věci."
      „Snad nám ještě nechcete radit ve výchově!" okřikl ji Jeho otec. 
      „Myslím, že byste radu potřeboval," vložil se do toho taťka Olivera. A jeho mamka teď položila dlaň na ruku také jemu, aby ho zklidnila také. Jenže už bylo pozdě na to kohokoli usměrňovat. Atmosféra v kuchyni byla stále nepříjemnější - pro všechny. 
      Filip znovu začínal pociťovat, že se mu nedaří do plic vdechnout dostatek vzduchu. Věděl, že se měl Oliverovi svěřit s problémy s dýcháním už dávno. Jenže za poslední čas měl jeho kluk co dělat sám se sebou a k tomu, aby mu pomohl, nesměl vypadat jako že sám pomoc potřebuje. 
      Snažil se k němu pod stolem nenápadně natáhnout ruku. Potřeboval se ho dotknout, jenže byl příliš daleko, a ani se na něj nepodíval. Byl příliš zaujatý slovní bitvou mezi jejich rodiči.
      „To už je lepší nemít dítě, než aby bylo takhle postižené," zaslechl od svého táty v momentě, kdy i on téhle nekonečné hádce věnoval pozornost. Neměl to poslouchat. A nikdy jim neměl dovolit sem jít.
      Začal si kousat ret, aby přemístil svou pozornost na něco jiného. Jenže to nepomáhalo. Nic nepomáhalo. Ani když už v puse cítil kovovou pachuť vlastní krve.
      „Kluci, co kdybyste šli do pokoje?" navrhl Oliverův táta, když si uviděl Filipův žalostný výraz a uvědomil si, že Filip tohle všechno určitě slyšet nepotřebuje.
      „To nebude třeba, odcházíme. A říkám vám, doufám, že dostatečně jasně, že si nepřejeme, aby váš syn našeho ještě někdy kontaktoval," upozornila Jeho máma. Oba se zvedli od stolu, ale Filip zůstal sedět.
      „Filipe," napomenul ho táta. Ale On se ani nehnul. Chytil Ho za rameno, ale vysmekl se mu a postavil se proti němu. „Zvykněte si," pronesl co nejvíc hrdě. Vypadalo to, že začnou řvát nebo alespoň vytáhnou z kapsy kudlu a ubodají Ho na místě. 
      „Tak si dělej co chceš," štěkl místo toho. „Stejně tě to za chvilku přestane bavit." 
      Filip věděl, že to není pravda, ale nechtěl se teď hádat. Jen sklopil zrak a poslouchal, jak se kroky jeho rodičů rozléhají v chodbě a čím dál víc se vzdalují, dokud za nimi někdo nezavřel dveře. 
      Ucítil na rameni jemný dotek a vzhlédl k Oliverovi, který k němu natáhl ruce a sevřel ho v objetí. Cítil jak se mu v očích vytvořily slzy. Měl co dělat, aby nestekly po tvářích. Aby si Oliver nevšiml, o kolik víc mu tahle večeře ublížila, než pomohla. 
      Měl chuť se za nimi rozběhnout, pověsit se mámě na nohu, jak to dělal jako malý, a nepustit ji pryč. Jenže ona už pryč byla, a on věděl, že se přesto bude muset vrátit domů. Chtěl věřit tomu, že tam na něj bude čekat s jeho oblíbeným jídlem, protože si uvědomí, že to tak nemyslela. Ale věřil spíše tomu, že už se tam nevrátí.